Když mi bylo asi osmnáct dohodil mi dlouholetý kamarád Jarda rande. Když jsem ze schůzky jela domů, přišel od něj dotaz jaké to bylo. Po pravdě jsem odpověděla, že prima, ale že by to bylo lepší, kdybych tam byla s ním. Nastartovalo to řetězovou reakci, na jejímž konci jsme skončili spolu. Jak rychle jsme začali, tak rychle jsme však také skončili. Vše bylo moc jednoduché. Přestalo mě to bavit. Každá zpráva byla jako za trest. Stres. Odkládání odpovědí. Mrtvý brouk. Po dvou týdnech jsem si musela přiznat, že takhle to nejde a s Jardou se rozejít. Stalo se mi to pak ještě několikrát. Příznaky jsou vždy podobné. Zkracování odpovědí. Prodlužování času mezi zprávami. Hledání záminek, proč se nevidět. Neumím to ovlivnit. Nevím, proč to někdy přijde a jindy ne. Nedělám to schválně.
Nikdy jsem to nezažila z té druhé strany. Až doteď s Jendou. Asi. Omlouval se, že má příliš práce, čeká ho stěhování a z toho všeho celkem logicky plynoucí nedostatek času na další schůzku. Přišly také prodlužující se odezvy mezi jednotlivými zprávami, jednoslovné odpovědi. Typické příznaky.
Chvíli jsem to nechala plynout a říkala si, že se to nějak rozsekne samo. Nerozseklo. Napsala jsem mu tedy, že mě ta naše situace štve, že tomu nerozumím, a že si připadám jako na lavičce nebo ghostovaná. Taky že mi na něm záleží, a že mě baví, a o to víc mě tahle situace mrzí.
Následoval telefonát, kde jsme vše urovnali. Nejprve zněl překvapeně: „To tě ty moje přednášky o Karlovi IV. skutečně tak baví?“ Jo, Jendo, ty blbý kuriozity, zájem o historii, to že máš gumový meč a chodíš si s ním někam hrát, mě bavilo. Tys mě bavil. Diskutér. Suverén. Zároveň zvláštně nejistý. Ten nerd v tobě, ten perfekcionista, workoholik. Ten kluk, co se dívá přes rameno, jestli za námi někdo nejde a obchází mě, aby si vždy stoupl na správnou stranu. Ten kluk, který mi ke svému věku řekl, že je to děsivě vypadající číslo vlastně skvělé, protože ti to otevřelo dveře se začít vymlouvat na senilitu, jelikož infantilitu už ti nikdo nevěřil. Ten, který si nandal zpět brýle, protože prý bez nich nemá pěkné oči. Ten, ten se mi líbil, s tím jsem chtěla být. Ale na to musí být dva a musí se snažit si na sebe dělat čas. Uloupená hodinka sem a tam je lepší než celý den jednou za měsíc. Telefonát během dne, random sms s kuriozitou. To jsou detaily, které by stačily.
Domluvili jsme se, že to nějak uděláme. Že se „rozcházet“ nechceme. Ulevilo se mi. Měl ideální příležitost to odpískat. Nic bych mu nevyčítala. Byly to tři rande a nic jsme si neslibovali. Jestli je skutečně jen busy, tak to je v pohodě. A nemá přece důvod mi lhát. Proč taky. Nic si nedlužíme. To nějak půjde.
Nešlo. Nic se nezměnilo. Chápala jsem, že když je člověk zavalený prací, tak nemá čas reagovat hned nebo často. Nechápala jsem, že se neozve vůbec. Byla jsem ve stresu. Napruzená. Nonstop kontrolovala telefon. Pochybnosti mě sžíraly zevnitř. Chtěla jsem tomu dát šanci. Strašně moc. Ale hlodalo mě, že mi možná lže, že mě třeba tahá za nos. Nejsem žárlivá ani moc podezřívavá. Řídím se jednoduchým pravidlem „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“, takže jsem byla dvojnásob naštvaná, protože jsem ho podezřívala bez důkazů. Kdyby to někdo zkusil na mě, tak ho roznesu na kopytech. Uzlíček nervů.
Takže když po několika dnech bez kontaktu přišla skoro směšná zpráva: „zatím bez šance :)“. Tak mě to ani nepřekvapilo, ani příliš nerozčílilo. Byla jsem jen smutná a zklamaná. Bez většího přemýšlení jsem se rozhodla, že takhle to nejde. Kde není vůle, není cesta. Přes zprávu mu píšu, že na tohle nemám trpělivost. Rozcházíme se.
Čekala jsem to. Už několik dní jsme zase konverzovala na Tinderu. Bylo to mé rozptýlení. Způsob, jak se odprostit od toho, že Jeník na mě kašle. Bylo mi to líto, těžce se přichází o někoho, kdo mohl být vaším Dr. Watsonem i Moriartym. Sherlock je taky lepší, když má vedle sebe Watsona a vydá ze sebe to nejlepší, když proti němu stojí mastermind typu Moriarty, ale ne za každou cenu. Protože i bez nich je to pořád Sherlock Holmes, který je sám o sobě skvělý. Nejsem sice Sherlock, ale jsem princezna. A potřebuju, aby se tak se mnou zacházelo.