Psali jsme si. Flirtovali jsme. Bylo to hezký. Roztomilý. Nenucený. Byla jsem ráda, že netlačí na pilu. Že nemá času na zbyt a nemusí se vidět každý den. Že nezačíná konverzace small talkem. Že si na nic nehraje. Že přizná, že se těší na další rande.
To těšení se bylo nejlepší. Přišlo úplně nenápadně. Hrozně rychle. Aby taky ne, když byl tak správně praštěný, víc Leonard než Sheldon. Romantik, který by chtěl zažít “malou smrt”, kterou prý prochází prase při 30 minut dlouhém orgasmu a chrochtat si při tom. Normální holka by se asi vyděsila. Já jsem na dýchánku s kamarádkami básnila o prasatech. Nesetkalo se to s velkým pochopením.
Třetí rande byla večeře. Večeře, která začala Jendovým vyprávěním o známé, co se akorát také chystá na rande. Celou přípravu s ním sdílela a on ji sdílel se mnou. Bylo to divný. Byl tam přece se mnou.
Po večeři, která nakonec proběhla bez dalších větších zaškobrtnutí, jsme skončili u Ludmily na schodech. S jeho výškou a mou nížkou ideální setup. Ošmatlávání nám šlo. Ale motýli přiletěli až když mě z těch schodů sundaval. Je to zvláštní, jak ty nejsilnější pocity vyvolávají úplný maličkosti.
Trochu jsem se bála, kdy to skončí a začnu panikařit. Chtěla jsem to bezstarostný randící období udržet, co nejdýl. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem ho taky nechtěla dostat do postele.
Další rande jsem navrhla kino. Takový to muchlovací. Poloprázdný. Zadní řady. Přeci jen venku už byla zima. Neprozřetelně jsem nechtěla na nudný film. Zvládneme přece film i muchlování. Chyba. Kino bylo plné. Film zajímavý. A z muchlování ve tmě zbyl jen chabý pokus původní záměr úplně nevzdat.
Strašně jsme chtěla pokračovat. Zároveň jsem se toho bála. Takže po kině, procházce a líbání se tentokrát na Vyšehradě jsem místo k němu jela opět domů. Bylo mi ze sebe smutno. Bylo to naše poslední rande.