Touha se sejít byla oboustranná. Ač čas byl od začátku nepřítel, tak se podařilo domluvit rande na slepo. Říkal, že má rád kuriozity. Taky asi hazard. Bavila ho představa, že za profilem s prostým popisem: „Malá, štíhlá se zaobleným pozadím, světle hnědé vlasy, šedozelené oči, ostrý jazyk.“ se nakrásně může schovávat vousatý motorkář. Mě bavilo, že ho bavím.
Potkali jsme se. V reálu vypadal a působil jinak než na fotkách a při psaní si. Představa svatby v létě, nejpozději na podzim, se mi začala ztrácet v mlze a pomalu mizet. Nevadí. Jdeme na slíbené „prachsprostě nudné kafe“. Jenda je vypravěč. V následující cca hodině mi odvypráví svůj celoživotní příběh. Asi hlavně highlighty. Vypadá to, že má natrénováno. Je to poněkud jednostranná konverzace. Štve me, že je zřejmě zahleděný do sebe. Že mě nepustí ke slovu. Že na mě nebere ohled. Že ho nezajímám. Ale zároveň mě překvapivě fascinuje. Když se mě pak na něco zeptá, tak nezvládám reagovat. Myslím, že jsem v šoku. Vstřebávám to podivné individuum před sebou a pro jednou jsem speechless.
Po asi dvou hodinách schůzku rozpouštíme. Mně se chce čůrat, takže to beru jako dar z nebes. Zároveň se mi ale nechce hnout z místa. Jenda spěchá ještě na jinou akci. Na otázku, jestli nejsem vyděšená popravdě odpovídám, že naopak, že to bylo podivně fascinující. Jsem jako v tranzu a místo na vytoužené toalety, odcházím s ním. Co když se už neuvidíme… Vyměňujeme si čísla.
Druhý den večer se spontánně ozve s neodolatelnou nabídkou 40 min jeho času, které by mi mohl věnovat, kdybych byla v okolí. Moje ice queen chce dělat zagorku, ale ja ho vidět chci. Moc. Domlouváme se na setkání v metru. Setkání začne výčitkou, že nečekám na perónu, ale před vstupem. Jsem zase speechless. Nevím, jestli se neotočit a nenechat ho tam i s tím jeho obrovským egem, aby trochu splasknul. Ale on už se mi sápe po rtech. Odolávám. Jedna pusa. Druhá pusa. Chci to? Třetí pusa. Čtvrtá pusa. Přestávám počítat a couvat. Směju se a líbáme se. Do hospody za kolegy dorazím happy jak dva grepy. Trochu mě to děsí.