Říkal si Mates. Cyklista. Sportovec. Manuálně zručný. Zabodoval hned první zprávou. Udělal si v ní ze mě srandu. Hezky. Neprvoplánově. Krátce jsme si psali a záhy se domluvili na setkání. Pod ocasem.
Vzhledem k tomu, že nemám na profilu reálnou fotku, tak další pomyslné body nasbíral už jen tím, že souhlasil s randem na slepo. Kdo někdy absolvoval v krátkém časovém sledu více než jedno první rande ví, že je to únavné. Rychle se to omrzí. Takže to očekávání, jestli se budeme líbit, je příjemné zpestření. Trocha napětí. První zkouška, jestli je hravý.
Našli jsme se. Vypadal jako na fotce. Byl pěkný, vysoký, urostlý. Od pohledu slušňák. Následovala procházka Prahou. Dvě hodiny bloumání bez cíle. Poznávání se. Byl úplně normální. Určitě spolehlivý. Rodinný typ. Vyprávěl o tom, jak ho home office a lockdown donutily naučit se vařit. Jak si poradil s domácí výrobou jednoho hůře dostupného indického koření. Jak ho v práci povýšili. Jak teď má na starosti tým bydlenek. Obyčejné malé starosti. Takové jaké máme každý. Přemýšlela jsem, co je se mnou špatně. Proč se nudím. Proč mi tohle normálno zjevně nevyhovuje. Jasně, nepochopil několik mých ironických poznámek. Na historickou notu se také nechytl. Moje práce mu asi zněla jako sci-fi, tak se radši ani moc neptal. Ale to by mohly být jen detaily. A on byl objektivně fajn.
Ulevilo se mi, když mě dovedl na metro. Zazmatkovala jsem, když se rovnou zeptal, jestli to zopakujeme. Nebyla jsem rozhodnutá. Potřebovala jsem si to nechat projít hlavou. Zvážit pro a proti. Rozmyslet si, jestli nemám nerealistická očekávání. Aplikace typu Tinder umožňuje vlastně donekonečna vybírat a nedávat skutečným vztahům nebo byť jen jejich vzniku šanci. Takže jsem vyhrkla nejjednodušší možnou odpověď: „Jasně, budu moc ráda.“
Cestou domů jsem v metru na Kačerově narazila na Jendu. Čekal na další soupravu metra protože ta, kterou jsme oba přijeli zde končila. Neviděl mě. Hrál si na mobilu nějakou hru. Chvilka nerozhodnosti. Přicházím k němu a klepu mu na rameno. Překvapení. Oboustranné. Neviděli jsme se několik týdnů. A krátce po „rozchodu“ se potkáme v metru. Zase nevím, co říct. Trochu se klepu. Nevím jak, ale najednou se bavíme o palcátech, penisech, jejich netradičních tvarech a sexu. Pak mě objímá, teď už se hodně klepu. Hezky voní. Najednou se mnou tančí na peróně. Pár kroků a otočka. Přijíždí metro. Loučíme se. Prchám.
Zjistila jsem, že Kačerov je dle sčítání z listopadu roku 2019 druhá nejfrekventovanější stanice na metru C (hned po I. P. Pavlova). Večer, když jsme se potkali, tam jezdí souprava metra každé 2 minuty. Spočítat pravděpodobnost takového náhodného setkání je nad moje síly. Ale je malá. Chtěla jsem ten den vystoupit o stanici dřív na Budějovické, ale vzpomněla jsem si na to, až když se zavřely dveře. Byla to náhoda. Možná osud. Jestli jsem předtím váhala, zda se s Matesem ještě potkat, tak tohle to zpečetilo. Mě to nepřekvapivě dost vykolejilo.
Jenda mi později píše, že to bylo roztomilé, a že přemýšlí, jestli to něco znamenalo. Mohlo by. Těch náhod tam bylo dost. Přála bych si, aby to něco znamenalo. Jenže takové náhodné setkání nezmění, proč to pro mě nefungovalo. To že měl jiné priority. To že mě nechal odejít. Teď už dvakrát. Třeba příští náhodný setkání budeme na stejný vlně. Nebo třeba každý úplně jinde.