Po letech obyčejně neobyčejného profilu na Tinderu jsem se letos v říjnu rozhodla udělat za tinderováním tlustou čáru a profil smazat. Několik sekund váhání nad okýnkem s otázkou: „Opravdu chcete svůj účet odstranit?“ mě utvrdilo v tom, že jsem se rozhodla správně. O to víc jsem sama sebe překvapila, když jsem v podstatě v zápětí dostala nutkání založit profil nový. Jiný. Anonymní.
V původním profilu jsem měla výběr svých nejlepších fotek, který pečlivě ilustroval zálibu v cestování a bohulibých aktivitách typu četba (rozuměj selfie s knihovnou v pozadí). Žádný popis, co kdyby to viděl někdo známý… Jedna věc je být na Tinderu a druhá jít s kůží na trh a psát o sobě nebo o tom, co chci. Profil se dá zahrát do outu jako chvilková slabost, ale vylívat si srdíčko do popisu je příliš intimní a snadno zneužitelný. Jsem si myslela. V případě anonymního profilu tohle neplatí.
Pár minut přemýšlení a nová identita byla na světě. Něco co mě dostatečně ilustruje, ale zároveň nechává prostor pro představivost, něco co je provokativní a zároveň komfortní. Jsem na sebe pyšná. Začnu swajpovat a říkám si, že takhle bude sbírání lajků o poznání náročnější. O to víc jsem překvapená, jak to tam padá. A oni dokonce píšou. Zajímavé. Žádný tuctový zprávy typu „jak se mas?“ nebo „cau“ nebo smajlík s mávající rukou… Tohle je ten trik? Skrýt se za popis a anonymní obrázek? Funguje to oboustranně. Když necítím tlak udržovat svůj pečlivě budovaný image, tak je to flirtování o poznání snazší. Vypínám filtr. Říkám co si myslím. Bezostyšně koketuji.
Přesto první match. Přichází zpráva a já ji ignoruji. Je to instinkt. První zpráva je důležitá a i jemně blbá formulace může znamenat, že přes fotky to byl lajk, ale teď víte, že z tohohle vám pšenka nepokvete. Druhý lajk vede po pár zprávách k domluvě na schůzce. Až později se dozvídám, že match je z Plzně. Cca 80 km daleko. Házím do toho vidle. Vztah na dálku si dovedu představit, ale ne od začátku. Schůzka se tedy neuskuteční. Třetí byl Jenda. Tedy Jan. Po pár zprávách jsem psala kamarádkám v žertu, že jsem HO našla a vidím to na svatbu v létě, nejpozději na podzim. Byl vtipný, byl moudrý, a na každou zprávu jsem netrpělivě čekala, a pak se na ni pokoušela vymyslet adekvátní odpověď. Byla to challenge, ale zároveň zábava, byla jsem napnutá, jestli to vyprchá. Vždycky to přece vyprchá. Chtěla jsem se sejít a těšila se na to. To bylo asi poprvé.