Řekl jsi mi, že to tam nemáš, že nejsi zamilovaný. Řekl jsi, že bys chtěl být. Přišel ses rozejít.
A já tě nenechala. Protože zamilovanost je jen poblouznění, hormony, který nám na začátku umožňují přehlížet nedostatky toho druhého. Utvořit si vazby. A pak mít problém je opustit. A víš co? Já ty nedostatky vidím. Vidím tebe. Namyšleného. Nejistého. Bordeláře. Chronického chodiče pozdě. A mám to všechno ráda. Zamilovanost nebo okouzlení mi zřejmě pomohlo překlenout to první rande. Kde jsi mluvil jen o sobě a divně otvíral pusu. Pak ty další. A v zimě už jsem ji nepotřebovala, protože jsem měla pocit, že tě znám, a že tě i tak mám zvláštně ráda.
Navrhla jsem, že se nebudeme rozcházet, a že si ty věci zkusíme vyřešit společně. Že si dáme deadline. Dvouměsíční. Že se do sebe zkusíme zamilovat.
Ten můj návrh nebyl dobrý. Musíme spolu chtít být oba. Já jsem to navrhla, protože jak ty věci vnímáme podobně, a jak si jsme podobní, tak si myslím, že ti rozumím, a že to není konec, že jen zkrátka narážíme na ten náš pomalý a rozporcovaný začátek. Že se vlastně celou dobu potkáváme jako dva polite strangers. Že se vlastně dostatečně neznáme.
Já mám taky vrstvy, a i když se jich s tebou dost odlouplo, tak nevím, jestli jsem to dávala dostatečně najevo. Protože když jsme spolu málo, tak mám pocit, že to málo si musíme prožít tak nějak jinak. A vlastně když na to koukám, tak to jinak bylo vlastně občas neautentický. Hlavně v tom, že jsem měla pořád potřebu si hrát na Xenu a místo toho bych vlastně potřebovala, abys mi občas s něčím pomohl a poradil, obejmul, utěšil a já si o to neřekla a asi jsem svým přístupem ti ten prostor i dost omezila. To je to brnění. Ten štít, který jsem si myslela, že odkládám, ale vlastně vždycky jen tak napůl.
Protože já vlastně vždycky toužila po tom si tě k sobě pozvat nebo k tobě přijít a uvařit ti tu večeři. Protože já to mám spojený s tou ultimátní spokojeností. A proto mě nejvíc bavilo nám udělat lívance nebo tě sledovat, jak mi zpíváš u linky. Protože to byly pro mě ty momenty, kdy jsme byli sami sebou. A kina a večeře a povídání si do noci taky. A naše voda. A na konci dne i ty naše rozhovory na Kavčích horách na gauči nebo v posteli. Tam se sundavalo to brnění. Vždycky vlastně už po bitvě, když nám nic jiného nezbylo. Ale paradoxně tohle je to ono, to co mi tak nějak dává sílu se prát.
A myslím si, že to tam máme. Myslím si, že přesto přeze všechno by to mohlo jít. Jen tě o tom nechci přesvědčovat. Protože to musíš vidět a chtít sám.