Možná jsme skončili. Možná si to vyříkáme. Ať tak či onak bylo to třeba. Já jsem se potřebovala ozvat a udělala jsem to blbě a potřebovala jsem, abys mi řekl, že všechno bude dobrý. Že to prostě vždycky bylo dobrý. Tak jak jsi mi to napsal dneska. Tohle jsem potřebovala slyšet. Protože slovo od slova bych to mohla podepsat. Věci co jsem si myslela, a neřekla nahlas. Třeba že by se mi líbilo být pár měsíců v Olomouci, pak zase v Břežanech nebo třeba v Podolí a do toho strávit zimu třeba na pláži v Thajsku. Protože je mi jedno, kde jsme, když jsme spolu. Protože si dovedu představit mít doma kočku nebo dvě, dítě nebo dvě, a nebo ani jedno. Protože když jsi tam ty, tak to bude vždycky dobrý. Vlastně jsem si s tím naším klidem a chillem a zenem, který spolu máme asi neuměla poradit. Neuměla ho vysvětlit. A myslela si pro sebe. že to tak mám jen já. A to přesto, že jsem vlastně věděla, že to tak není, nemůže být.
Jak je to možný? Jak vám někdo může být od první chvíle tak blízký? Googlila jsem old souls a soul mates a mozek mi říká, že tyhle ezo věci jsou prostě ezo. Ale tahle zkušenost? Seděla jsem v říjnu na Pankráci v kavárně a nechtěla jsem se hnout. Neuměla jsem to zpracovat, a přece jsem někde už tehdy věděla, že tohle je ono. A i kdybys tam mlčel a nic neříkal, tak jako bych tě znala.
Když jsem seděla v té restauraci a říkal jsi mi, co se ti děje, létaly mi hlavou různé věci. Všechny do jedné pozitivní. Jak to můžeme otočit. Jak bych ti mohla pomoc. Jak bychom třeba mohli začít něco svého. Klidně od nuly nebo z mínusu :). Protože prostě ono by nám to šlo. Protože se doplňujeme. Nebo si prostě jen chvíli odpočinout. A pak. Pak jsi mě odsunul stranou nebo já si to tak přebrala.
Můj první větší vztah skončil, protože jsem prý byla moc hodná. On s tím údajně neuměl fungovat. Můj druhý větší vztah skončil, protože jsme ani jeden nečekali, že z něj něco bude a ono to šlo, a šlo to hezky a po roce chození z ničeho nic přišel rozchod. Prý proto, že jsem skvělá ženská a on by o mě a mé přátelství nerad jednou přišel úplně až to zvorá. Měl spoustu bubáků v hlavě a jeden z nich se akorát ozval a způsobil, že si uvědomil, že nechce do tohohle světa nikdy přivést dítě, a tak se stalo, že usoudil, že bych mu to jednou měla za zlé a radši mě chtěl šťastnou s někým jiným a kamarádku s ním. Jak absurdně to znělo a zní, naprosto věřím, že to tak bylo. Kontext. Kontext je důležitý. Nechci sem tahat bubáky z minula ani z domova. Nikdy jsem nechtěla. Ale chci, abys věděl, proč mě to tvoje stahování se bolí. Proč jsem zareagovala, tak jak jsem zareagovala, proč jsem „neohybná“. I když moje přirozená reakce byla a vždycky je ti pomoc, vyhovět, tak si nesu náklad. A říkám to až teď, když je mlíko na stole, když koukám na zvadlé tulipány a prosperující meduňku, co jsem ti přivezla, aby se ti tu se mnou bylo zase o něco líp. Říkám to proto, že se často rozhodovalo o mně beze mě. A já se vyplašila.
Přijde mi to co máme unikátní. Zvláštní. Hlava mi to nebere. A přece plesá. Řekl jsi, že jsi přepl do „racia“, a že se tam potřebuješ chvíli udržet, aby ses chránil. Jestli se moc nepletu, tak „racio“ by ti teď mělo říct, že když je něco unikátní, když je to takhle special, že o to prostě nechceš přijít. Protože společně tvoříme fakt pěknou kuriozitu. Statistika je racionální. Protože jaká je šance, že tohle najdeš dvakrát? Kolikrát se to objevilo za posledních 40 let?
Naopak city a emoce jsou svině klouzavý a je to s nimi občas jako na houpačce. Pojď být racionální. Nech mě být emocionální ;). Chvíli tradiční.
Když se na to podíváš znova, tak na těch našich reakcích nic racionálního není. Já se vyplašila. Ty jsi usoudil, že si nedáváme, co navzájem potřebujeme. A místo toho, abychom se domluvili, jak to dělat líp, tak jsme to zabalili. Oba. Po tom, co jsme tady půl roku spolu hezky byli. Přitom jsme to (nás) oba celou dobu vnímali stejně. Kdybych nebyla unavená po výletě s mamkou, naladěná na úplně jinej emociální i racionální setup, tak by se to asi nestalo. Tak bych to normálně zprocesovala. A nechala nás se o tom pobavit jako lidi. Bez dramat.
Trochu mám pocit, že nemám co ztratit, a že potřebuju bojovat. A když to nevyjde, tak jsem udělala, co se dalo. Byl to vabank. A vypadá to, že jsem vše prohrála. Ale za pravdu a za lásku…
Hezký si to děláme sami. ale je třeba jít tomu štěstí naproti. Protože štěstí se nenachází, ale vytváří. A holt je to občas dřina, posmrkané kapesníky, probdělé noci a bolavé všechno.