Drahý můj nejmilejší. Nikdy jsem nahlas ani v hlavě nikoho neoslovovala těmito pro mě vždy přeslazenými a neupřímnými slůvky rádoby vyjadřujícími náklonnost. Až doteď. Teď mě napadají pořád a vůbec mi nepřijdou neupřímná. Ale nahlas jsem je ještě vyslovit nezvládla. Všeho do času. Zpět k tématu. Mám tě ráda. Mám ráda, co jsem vedle tebe i co tvoříme my dva jako pár. Mám se ráda i bez tebe a myslím, že bych tě měla pořád ráda i beze mne po tvém boku. Ale s tebou mám často pocit, že mužů být lepší, že nemám hranice, a že kdybych na ně přeci jen narazila, tak se jich nemusím bát. Otevíráš mi oči a obzory. Líbí se mi, že mě baštíš a chci abys nikdy nepřestal. Ale víš co je na tom nejlepší? Že přesto přese všechno tě nepotřebuji. Chci tě. Chci tě proto jaký jsi, jaká jsem já a co si navzájem dáváme. Když jednou otevřeš oči a vidíš, že je svět barevný, už nikdy to nezapomeneš. Takže to nebyl ztracený čas. Vidím, jak se plašíš, když přijde řeč na nálepky. Když řeknu, že jsme ve vztahu. Když řeknu, že jsem tvoje přítelkyně. Když řeknu, že bys mohl být prvním pánem až budu já prezidentem. Vidím, že se plašíš, a tuším, že máš za sebou nejeden dobrý důvod proč. Chápu to. Ráda bych ti dala prostor, který chceš a nebo možná přímo potřebuješ. Jenže já takhle nemůžu být. Chci plánovat. Chci budovat. Chci se radovat. Nechci přemýšlet nad tím, jestli za pár měsíců budeme ještě spolu, a jestli je tedy riziko, že ty koupený lístky budu muset někomu udat. Ono se to vždycky může stát. Vztahy se rozpadají po roce i deseti letech. Nikdo nemá křišťálovou kouli a neřekne nám, jestli my dva to spolu zvládneme. Může se stát všechno. A to je život. Ale rozdíl je v tom, když s tím už teď počítáme, a tak radši ani nic neplánujeme, a když se to stane navzdory naší snaze. Jsme spolu pořád ještě krátce (necelých 5 měsíců v době, kdy si to tu ukládám do šuplíku), ale já myslím, že máme potenciál a můžeme na sobě pracovat a případný překážky spolu překonat. Viď že jo?