Člověk stárne. Mění se. Často na to ani nepřijde. Musí o tom začít přemýšlet. Před pár lety jsem pracovala na velkém mezinárodním projektu a v týmu jsem měla polovinu kolegů z Itálie. Většina byla přímo ze Sicílie. Hodně mě naučili. Hlavně trpělivosti. Klidu. Protože ani trpělivost ani klid z nich rozhodně nevyzařoval. Kolegyně z nich byla často na nervy. Já si je užívala. Ten temperament. Matchismus. To jak byli se vším rychle hotoví. Vzhlížela jsem k nim. I když ne slepě. Přeneslo se to na všechny Italy. Myslela jsem, že takový chlap je vlastně můj ideál.
Není. Teda už není. Asi. Lezli mi na nervy. Všichni. Jak jsou hlasití. Jak hladově koukají. Jak mají ochranářské tendence a přitom jsou to mamánci. Jak si myslí, že jsou neodolatelní. Možná to bylo počasím a v pošmourné, ne-li zmrzlé Itálii byly ty jejich temperamentní projevy vlastně jaksi nepatřičné. Nebo jsem z toho svého omámení prostě vyrostla. A už si vedle sebe nedokážu představit někoho, kdo má sice temperamentu na rozdávání, ale vlastně to není opora. Co od něj čekat. Jaké má hodnoty. Charakter. Škatulkuju a stydím se za to. Ale nemůžu si pomoc. A tím se dostávám k tomu, proč jsem v Itálii neswajpovala. Kluci to byli pěkní, ale ne pro mě. Dneska aspoň ne.