Bulím. Už několik hodin. Jenda a já jsme před pár dny měli za sebou oficiálně 6 měsíců randění. Nebylo to bez zádrhelů, ale bylo to pěkných 6 měsíců. Půl rok. Uteklo to hrozně rychle. Přitom to je hrozně moc času. Času se poznat. Mít se rádi. Zamilovat se. Možná. Jak se pozná láska? Fakt jsem o tom v poslední době hodně přemýšlela. Co to vlastně je? Jak někdo ví, že někoho miluje? A jak ho může přestat milovat? A jaký je rozdíl mezi mít rád a milovat? Máte rádi kamarády, rodinu a milujete partnera, děti, mazlíčky? Je to jeden cit? Je to o jeho intenzitě? O tom co pro toho člověka jste ochotní udělat? Jak vám bude chybět? Já fakt nevím. Rozčiluje mě, že se ve škole učí všechno, a zároveň nic. Je to fakt taková automatika? Proč na to není jedna definice? Proč jich je tisíc a aby si každý vybral tu svojí? Není to pak trochu bias? A není to pak ten důvod, proč s tím vyznáním někteří plýtvají a někteří šetří?
Mám ho rada. Jsem s ním ráda. Od začátku. Trochu zen. Trochu jako návrat domů. I když mě rozčílí. I když potřebuje prostor. I když jsem z něj nervózní. I když je unavený. I když je třeba trochu protivný. I když jsem z něj smutná. Protože se mi líbí, co jsem, když jsem s ním. Jsem to pořád já. Jen mám chuť dělat velké věci. Být lepší. Vidím ten svět růžovější. Je to inspirace. Je to síla. Je to láska.
Řekl mi, že chce zvolnit nebo prostor. Jen já nevím, co to znamená? Myslím, že jsme nikam nesprintovali. Myslím, že jsme spolu těch šest měsíců strávili hezky. Volně. Randíčkama. Dělali jsme si na sebe čas. A líbilo se nám to. Nikdo to nelámal přes koleno. Někdy bylo víc práce. Sólo dovolené. Programy s vlastními partami. A celou dobu jsme tu byli jeden pro druhého. Myslím, že nenuceně, prostě protože jsme chtěli. Protože sdílet ta dobrodružství a zážitky i obyčejné dny bylo pěkné. A myslím, že to někam směřovalo. Ale teď nevím.
Za pravdu se člověk nejvíc zlobí. Jsem ráda, že mi řekl, že má problém a mrzí mě, že to teď může vypadat, že když se svěří, tak se to nevyplatí. Jenže. Úplně stejný proslov měl už dvakrát. Loni na podzim se takto stáhl údajně kvůli práci. Zpětně zmiňoval šílenou bývalou. A pak v zimě. Říkal, že se mu to (my dva) líbí, že se mu líbí cesta, že se pohybujeme hezky, ale že potřebuje prostor, vlastní tempo, protože se spálil. A ty vole. Čas letí jako voda. A on s tím nic nedělá. Šílená bývalka s ním stále pracuje. A stále ho rozhazuje. Práce je pořád mnoho. A když dojde na lámání chleba, tak přijde se zvolněním. Místo aby si řekl o pomoc. Od čeho tu ten partner je, když se o něj nechce opřít…