V pondělí byl mezinárodní den orgasmu. A taky koček. S kamarádkou jsme byly na filmu Hodně štěstí, pane Veliký. Roztomilý film s Emmou Thompson o tom, jak v každém věku můžete udělat rozhodnutí, a dohnat, co vám chybí. V případě Emmy to byly orgasmy, kterých se jí v manželství nedostalo. Nikdy. Nikdy v životě v jakékoli formě. Myslela, že jich není schopná. A najala si muže, aby jí s tím pomohl. Většinu filmu propovídají. Sblíží se. Je tam krásně vidět rezignace. Strach z neznáma. Stud. Přesto snaha to zkusit. Protože to co nezkusíme nás obvykle mrzí víc, než to co jsme zkusili a nevyšlo to.
Včera také uplynulo 77 let od shození atomové bomby na Nagasaki. Za rohem od bytu, kde teď pobývám, je Stezka svobody, která připomíná ty, kteří v okolí padli v roce 1945, když se z Prahy stahovali Němci. Jsou a byly větší problémy na světě. Přesto ty naše, ty malé, ty nesignifikantní nejsou zanedbatelné. A taky teda na tohle neplatí, že „co nezkusíme…“, protože tuhle válku (jako i všechny ostatní) jsme si mohli odpustit.
Měla jsem mít včera rande. Z Tinderu. S Ondrou. Nakonec jsem upřednostnila workshop na budování osobního brandu. Protože Honza měl pravdu, když mi řekl, že mi marketing nejde. Nejde. Protože jsem ho nikdy nedělala. Protože jsem nikdy neměla potřebu prodávat. Ale začnu. Marketingem sebe. Marketing toho co dělám, i toho co dělat chci.
Na Tinderu si teď píšu s několika muži. Jeden mě pozval na paddleboardy s výhledem na Vyšehrad, přestože jsem mu řekla, že jsem mess a je vlastně nesmysl, že tam jsem. A vůbec nevím, o co se pokouším v mým momentálním rozpoložení. Druhý, když slyšel, že se chystám na dovolenou sama, mi nabídl víkend v jižních Čechách s partou. Kdybych nebyla rozhodnutá s tou Malířskou stezkou asi bych jela. Inu taky není všem dnům konec. Třetí a další už mi splývají. Nemám v tom hlavu. Nemám v tom srdce. Nadšení. Kluci jsou to zdá se výborní. Ale co když nosí tepláky. Co když nespí v dlouhém pyžamu a se špunty v uších. Co když nejsou šediví na skráních a všude jinde. Co když neumí zpívat, ač třeba falešně. Co když nezpívají děvčeti u kuchyňské linky. Co když nejsou hlavou v oblacích. Co když nemají výraz Cézara, když se na mě dívají. Co když nejsou pro mě.
Nedávno jsem četla a nedočetla Marca Aurelia a jeho Hovory k sobě, v kterých mimo jiné píše o tom, jak stále něco hledáme, a přitom to není o místech, ale o nás. To co hledáme, říká, lze nejjednodušeji nalézt přímo v nás. Všechno ostatní je jen kulisa.
Lidé si hledají místa, kam by se uchýlili: venkov, přímoří, hory. Však i ty nezřídka zatoužíš po něčem takovém. Ale to všechno je svrchovaně zpozdilé, neboť v kteroukoli chvíli se ti zachce, můžeš se uchýlit v sebe sama. Vždyť nikde nemá člověk klidnějšího ani nerušenějšího útulku než ve své vlastní duši, zejména ten, kdo má v sobě takové hodnoty, že stačí do nich nahlédnout, a ihned se ocitá v dokonalé pohodě.
Nemám duši v pohodě. Ale dostanu ji tam.