Táta má narozeniny. Šedesátiny. Nebýt rakoviny. Byla by oslava. Peklo by se sele. Pilo pivo. Hodovalo. Chtěl takhle oslavit už padesátku. Ale chemoterapie tomu nebyla úplně nakloněná. Byl to skromný megaloman. Myslím, že jsem po něm leccos podědila. Lásku ke čtení. K vědění. Vždycky říkával, že ještě před osmnáctkou měl přečtenou celou místní městskou knihovnu. A on si to pamatoval. Všechno. Uměl o věcech diskutovat. Kriticky je rozcupovat. Měl nás rád. Ale úplně to neukazoval. U nás se to bralo jako samozřejmost. Když jsem udělala autoškolu, rozhodně jsem neuměla řídit, že to umím jsem poznala, až když mi v autě poprvé usnul. Říká se, že čas všechny rány zahojí, ale spíš je otupí. Zůstanou jizvy. Následky. Bolení. Ale taky vzpomínky. Zážitky. Věci, co jen tak nezmizí.
O víkendu jsem byla v Blatné. Na velkolepém koncertě Jihočeského divadla s ohňostrojem. Hrál se Händel a mimo jiné jeho hudba k ohňostroji. Poprvé ji hráli na premiéře v Londýně. Psal se rok 1749. Tehdy barokní ohňostroj údajně zahalila mlha a zažehl požár. A o 273 let později se hraje stále.
V Blatné to mám ráda. Je to jeden ze 3 vodních zámků v Čechách. V 90. letech navrácený původním majitelům, kteří jej od té doby opečovávají. Vybudovali tu něco reálného. Krásného. Chce to hodně sil. Přesvědčení. Zapálení. Chuť budovat. A odměnou je žijící odkaz. Rodině. Městu. Světu. Všechno to tu žije a návštěvníkovu duši tak nějak naplňuje. Důkaz, že život nekončí skonem. Říkám si na nad čím přemýšleli ti, co to tam zakládali. Ti co stavěli pyramidy. Nebo tesali sochy do kamene. Ti co dali dětem svoje jméno. Obětovali se pro druhého.
Jak najít rovnováhu mezi touhou něco budovat a prostě jenom žít. Vzdělávat se. Objevovat. Milovat. Jak nebýt přehlcený. Jedním nebo druhým. Jak se nehonit za něčím, co není reálný. Jak být nespoutaný. Mít zázemí. Budovat odkazy. Nechávat vzkazy.
S odstupem vidím, co mě žene kupředu. A že to spalo. Já ten rozchod potřebovala. Já ho milovala. Ale jen tak málo, aby mě to neranilo. Abych neudělala chybu. A teď? Nechávám to plynout. Rochním se v tom. V tom, co jsem v sobě dusila. Co jsem někam uzavřela. Někdy jsem otupělá. Někdy nastartovaná. Vím co chci. Hrozně se toho bojím.
Dneska odevzdávám výpověď. Nesu kvítí na hřbitov. Spřádám plány. I takový je život.