Byly jsme na přenosu Krále Leara z Londýnského divadla. V Aeru. Bylo tam horko. Vydýcháno. Nabito jako obvykle. Muflon i cider chutnaly jako obvykle. Medvídci taky jako obvykle. Nic to se mnou nedělalo.
Lepším se. Jím. Spím. Pracuji. Plánuji. Akorát mám trochu pocit, že nic necítím. Až na stres a starost. Bojím se o něj. Bojím se, že jak je Honza tvrdohlavej a rádoby samostatnej, že se v tom třeba plácá sám. Že si dá o sklenku víc. Že se uzavře ještě víc. Že obroste dalšími vrstvami (jako ta cibule). Nebo mechem. A i když mě nikdy nenechal se o něj (po)starat, tak bych mu chtěla pomoc. Teď ještě víc. Přinést čokoládu. Nebo medvídky. Zavolat Martinovi. Nebo Denise. Nebo Rabovi. Nebo Olině. Nebo klukům z firmy. Nebo mamince, aby pověřila Mira. Prostě aby na něj někdo dohlídl. Houknul. Aby si s někým mohl promluvit. Probrat, že to bude dobrý. Že si nezasloužila být matkou jeho dětí (a podobný nesmysly). Že na sebe myslí. Že to zprocesuje a neuzavře se ještě víc.
Ten Král Lear to je tragédie. Ukázkový příklad toho, jak všechno může jít špatně kvůli pýše. Kvůli deziluzi. Kvůli lži. Kvůli pokřivenému pohledu na lásku. Lear má nejraději nejmladší dceru, ale protože ta mu odmítne mazat med kolem pusy, když požádá o vyznání citů, tak ji vyžene ze své země. Zemi následně rozdělí mezi dvě nejstarší dcery, které mu neupřímně slíbily hory i s doly i s horníky. Přitom nejmladší dcera ho má ráda. Jen se odmítla nechat vmanipulovat do honby ega svého starého otce. Není to jednoduché poznat, že nás někdo má doopravdy rád. Není to jednoduché nepochybovat. Není to jednoduché se neobávat, že dáváme víc než dostáváme. Je mnohem snazší věřit, že jsme se zklamali než čekat, že se teprve zklameme. Shakespeare to uměl krásně postihnout. Život to umí předstihnout.
Co když se o něj bojím a on mi celou dobu lhal? Co když mi na konci lhal? Co když lhal? Co když je to Kristián?
Jsem od přírody optimista. Taky trpím na grandiózní gesta. Smířila jsem se, že tady skončila vyšlapaná cesta.