Moje nejoblíbenější kniha je román od Bulgakova Mistr a Markétka. Četla jsem ji dávno. Ale zanechala dojem. Magično, časové prostřihy, střídání dějových linií, Pilát Pontský, ďábel v Moskvě a kocour Begemot. Nesourodá směska tvořící těžko uvěřitelný přesto perfektní celek. Síla Markétky, která se pro lásku upíše ďáblu. Nalezení se. Proměna oddané ženy v prostopášnou čarodějnici. Užije si své dekadentní soirée. Na konci dne si však stejně (naivně) přeje jediné. Být se svým milým. S tím původním. Zatoulaným. Nebo zavřeným. Je to přece jen meziválečné Rusko.
Včera jsem se vrátila na Malířskou stezku. Jen tak na skok. Do lesa. S naditým batohem. Bolavýma nohama. Frustrovaná nad mapami. Nad zmatenými trasami. Nad nenaplněnými plány. Nad naivními přáními. Nad zatoulanými myšlenkami. Nad tím, že neumím plánovat dovolený. A taky turistický trasy. A ze všeho nejvíc nad návratem domů.
Já o to svoje doma totiž někde přišla. Já si totiž uvědomila, jak zcestně jsem ho vnímala. Že to pro mě odjakživa byl dům. Dům s pevnými základy. Se širokými zdmi, za kterými se dalo schovat. Dům se zahradou a se stromy, co rostly se mnou. A teď to tam není. Přijde mi to cizí.
Chybí mi to vědění (podvědomý), že všechno bude dobrý. Zůstalo z toho jenom přání. Možná chtění. Velká neznámá. Neklid. Občas úzkost. Chybí mi ta familiarita. Možná i ta vnitřní dilemata. Chybí mi to o to víc, že bych se o to chtěla podělit. Najít toho, kdo na pravým místě vykácí buš, z klád postaví dům, že má sílu jak býk. Ramena jak válečník. Myslí jako uličník. Toho s kým bude doma bez domu. Ten klid v neklidu. S kým si srovnám myšlenky. A schoulím se do klubíčka. Dostanu polibek na obě líčka.