Včera to bylo 31 let od dvousetdvacátéhodruhého výročí narození Napoleona. Vím to přesně, protože jsem se na tenhle slavný den narodila. Na wiki se o Napoleonovi píše, že ”ve 24 letech byl generálem, krátce po třicítce prvním mužem ve státě a na vrcholu své moci ovládal většinu západní Evropy.”
Já jsem ve 24 letech psala diplomku. V 25 letech nastupovala do korporátu a studovala druhou vysokou. V korporátu jsem hned od začátku koordinovala a dohlížela na několik oblastí migrace banky. Jako pětadvacetileté pískle jsem si vyšlapovala mezi zkušenými bankovními matadory v roztomilých šatičkách a na podpatcích a říkala jim co a jak a kdy mají dělat a dodat. Ač jsem tomu tehdy ještě ani za mák nerozuměla. Vyrostla jsem tam rychle. Tam a později ještě rychleji na pojišťovně. Na pojišťovně, kde jsem dostala na starosti docela malý tým, z kterého byl do půl roku trojnásobný moloch. S nesmyslnými deadliny. Táhli jsme kupředu. Improvizovali. Stavěli Potěmkinovy vesnice. Všichni za jeden provaz. Snad i trochu díky mně. Krátce před třicítkou jsem měla pocit, že nic nemůže jít špatně, že vím kudy vede tahle moje korporátní (a životní) cesta.
Ale přišel pád. Nebo možná prozření. A trvalo mi bezmála dva roky se s tím smířit. Přijmout, že ten můj korporát, který mě všechno naučil a vystřelil mě nahoru, je mi již malý. Že mě svazuje. Že jsem ho přerostla.
Včera jsem strávila chozením po Drážďanech. Byla jsem taky v kostele, který vybombardovali za druhé světové války Spojenci. Kreuzkirche. Když tam vejdete vidíte, jak se to staré napojuje na nové. Jak to staré je krásné, zdobné, možná trochu okázalé. Jak to nové je hrubé, účelné a bez zbytečných příkras. Jak to na sebe (možná trochu zvráceně) perfektně sedí.
Přijdu si teď taky trochu vybombardovaně. Trochu ztraceně. Mám pocit, že jsem ztrácela čas. Že jsem měla špatné priority. Že jsem se věnovala zbytečným věcem. Ale nikdy lidem.
Lidi mám kolem sebe totiž výborný. Vždycky jsem tak nějak měla. Většinou říkám, že mám na ně štěstí. Ale nemám. Štěstí je náhoda. A já nevěřím tomu, že se věci dějí jen tak, že někde někdo tahá za nitky, a když se dobře vyspí, tak já budu mít štěstí. Vztahy. Sny. Spokojený život. Není to o štěstí. Je to o práci. O chtění. O dobrých rozhodnutích. O nebání se udělat krok zpět. O víře a důvěře. O tom, že i když je to teď fakt blbý, tak to bude zase dobrý. Protože kdyby to bylo jenom dobrý, tak bychom si to třeba tolik neuvědomovali. Nevážili. A jsou věci, co jsou fakt blbý, blbý. Třeba pokažený zdraví.