Prý nám chtějí kvůli zrychlování oběhu planety odebrat z kalendáře den. Který? Nezdá se vám, že je jich už nyní málo? A že plynou. Splývají. V týdny. Měsíce. Roky. Ve vrásky. Z lásky. Ze smíchu. Ze strachu. V krabatění čela.
Takhle jsem to nechtěla. Naivně jsem myslela, že jsem se už ve třiceti srovnala. Že vím co chci. Že mám co chci. Že vím, kdo jsem, a s kým v tom jsem.
Taky jsem myslela, že chci tenhle týden jen chodit, kochat se a rozjímat. Být sama. Záhy jsem to přehodnotila. A kamarády na druhý den přizvala. Přijeli. Ještě že tak. Jinak bych sama sebe uštvala. Abych snad sama nad sebou zvítězila. Abych si dokázala, že na to mám. Že ani teď se nevzdávám.
A nevzdávám. Jen se učím pojímat to jinak. Já si totiž uvědomila, že jsem se změnila. Že jsem se přece jen zamilovala. Že jsem se možná až teď zase líp poznala. Že se v tom mohu plácat sama. Ale nemusím. Že sice v mnohém stále tápu. Nevím. Ale že je to jak nedělní křížovka. S každou nalezenou odpovědí se rozkrývá další a další a písmeno po písmenu iniciálnímu nezdaru navzdory jí rozklíčuju.
Byl to zlomový rok. Tahle třicítka. Ale stále platí, jak říkám již pár let, že rok od roku lepší a lepší (vráskám, šedinám i krizím navzdory).
A tohle si tu odkládám, protože mi to mluví z duše. Protože je to odpověď do křížovky, kterou jsem znala, ale na kterou jsem tenhle týden chvílemi zapomínala.
