K svátku jsem od Honzy dostala asi deset knížek. Tématicky sestavený výběr. Byla mezi nimi i kniha Jonathan Livingston Racek od Richarda Bacha. Racek je o hledání štěstí a svobody. O tom, že je třeba jít si za svým. Nepřestávat. Dělat co nás činí šťastnými a intenzivně na tom pracovat.
Vzhledem k mému současnému rozpoložení si nemůžu pomoc a vidím tam paralely s naším vztahem. Který se definitivně rozpadl.
Ta kniha je dobrá. Je skvělá. Ač jednoduchá. Jonathan Livingston tvrdě pracuje na tom, co mu dává smysl. Vidí krásu v létání. Nachází v něm štěstí. Smysl života. V létání, které dalece překračuje běžné racčí létání. Navzdory Hejnu si nenechá vzít radost ze své cesty za vyšší rychlostí letu, namísto obyčejného přežívání a hledání potravy nebo čekání na zbytky z rybářských bárek. Našel svou radost a intenzivně na ní pracuje každý den do úmoru, aby byla lepší a větší, a aby ho naplňovala.
Paradoxně k tomu daru. Paradoxně k všemu, co mi tvrdil. Namísto toho, abychom spolu každý den trénovali létání, se Honza rozhodl jít najít jiné štěstí. A to je také v pořádku. Pokud tohle nebylo to ono. Jenže to jsou ty paradoxy.
Paradoxně to co mi popisoval, že se mnou má, a že ke mně cítí je štěstí. Pro mě je to láska. Ta pravá. Partnerská. Ta co dává víc než bere. Ta co umožňuje. Nesvazuje. Řekl, že nás řeší hlavou, racionálně, namísto emocionálně. Jonathan Livingston se také rozhodl překonat všechny překážky, stal se psancem, vyvržencem z vlastního Hejna hlavou. Protože hlava a srdce nejsou oddělené. Srdce tě k tomu, co miluješ přivede, ale hlava tě donutí zůstat. Když se nelekneš. Když necouvneš. Srdce jsou hormony. Hormony přichází a odchází. Hlava jsou hodnoty. Přesvědčení. Síla. Vůle.
Oba máme issues. Já soutěžím. Challenguju. Jsem nejistá. Potřebuji oporu. A potřebuji vedle sebe silného člověka, který si každý den bude říkat, že má štěstí, že mě má. A já to v něm vidím. Honza má za sebou 40 let života, které ho naučili nepříliš důvěřovat a umět se postarat sám o sebe. Jenže aby to všechno zvládl, tak kolem sebe vytvořil bublinu. Emocionální bublinu, která ho chrání, ale i zraňuje. Tak trochu mám pocit, že emocionálně nevyspěl. Že hledá drama. Hledá něco, co mu podlomí kolena. Namísto aby jako Jonathan Livingston každý den pracoval na vlastním štěstí. Aby si to štěstí udělal. Je to sólista. Ale zároveň ne. Mnohokrát jsem si říkala, že vidím skrz ty všechny jeho vrstvy. A tam někde úplně uprostřed je ten chlapec, co touží po lásce, pochopení, co se chce svěřit a důvěřovat a být vískán ve vlasech a usínat na klíně a prostě jen být. Jenže tohle mít, chce odhodit brnění. Tohle mít, chce si každý den říkat, že ano, že mi to za to stojí, a že i když se něco pokazí, tak mi to za to stálo. Zamilovat se umí každý. Je to principiálně jednoduché. A po čase to odezní. Milovat se učíme každý den. Je to těžké, protože žádní dva lidé nejsou stejní. Rosteme. A můžeme spolu nesouhlasit. Můžeme zradit. Můžeme ublížit. Musíme věřit.
Updatuji profil na Tinderu, píšu si s novými „matchy“ a říkám si, proč to nevidí. Proč to tolik bolí.