Máchám se v tom parádně. Mám odpor k jídlu. Mám odpor k práci. Mám záchvaty breku. Mám vztek. Je mi to líto. Mám elán. A nejvíc ze všeho to nechápu, a to mi brání v tom to zprocesovat. Takže jsem si včera udělala volno. Vyrazila jsem do Karlína. Do kostela Sv. Cyrila a Metoděje. Je krásný. Je hodně podobný kostelu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě a je to ten typ velkolepého přesto teplého až „útulného“ kostela. Je tam nádherná výzdoba. Je tam klid.
Do Karlína jsem, ale primárně jela na terapii. S někým si popovídat. Paní byla hrozná. Víceméně jen opakovala, co jsem ji řekla, a říkala, že to pro mě musí být těžký. Takhle rozhodně terapie vypadat nemá. Ale i to, jak ona byl špatná, mi pomohlo. Zase trochu nakoplo. Vypovídala jsem se. A rozhodla jsem se zapracovat na jediném problému, který mám plně ve svých rukách. Změně práce. Protože rekonstrukci příliš neurychlím. Honzu nemůžu přesvědčovat. Ten se musí najít sám. Takže jsou věci, které nemám ve svých rukách, ale o to víc se můžu snažit pracovat na těch, které v rukách mám. Podám výpověď a uvidím co bude dál. Možná pojedu na zimu do Vietnamu. Nebo do Kambodži. Nebo do Ameriky. Nebo zkusím jiný korporát. Nebo založím vlastní korporát. A třeba to nevyjde. A třeba taky jo.
Koupila jsem zápisník a už mám popsanou celou stranu nápady. Některými více, některými méně uskutečnitelnými. Ale nápady mi nechybí. Chci se to naučit. Zkusit to. Věřit tomu. Věřit tomu o něco víc než jsme s Honzou věřili v nás. Mám teorii. A nevidím mu do hlavy. Fabuluju. Fantazíruju. Protože můžu. Tenhle blog je můj prostor. Ne nutně jsou moje pohledy na věc ty jediné správné. Teorie je, že jsem ho vyděsila. Vyděsila jsem ho tím prvním (i když vlastně již druhým) rozchodem. Vyděsila jsem ho tím, že jsem si to dovolila. Ten chlapec, který se mi otvíral, se zase uzavřel. Řekl, že přepíná do racia. Ale tohle jsou emoce. Potlačené. Dezinterpretované. Odstřihl mě. Odjel na Sardinii a tam se to asi jen prohloubilo. Pocit odcizení. Zrady. A následně to vykulminovalo tím, že si uvědomil, že nemá motýlky v bříšku. A že je možná nikdy neměl. Přitom jsme je měli oba. Na podzim. Jinak by se neozval. Jinak by to nezkusil znovu. Nezavoláš někomu, s kým to nebylo ono, že byl highlight tvého roku. Ne když jsi Honza. Honza, který měl několik týdnů na to si to uvědomit nebo na mě prostě zapomenout.
Kamarádka mi řekla, že jako INTJs, což jsme oba, jsme vlastně mnohem náchylnější k emocionálním zvratům a výbuchům a vlastně si s city neumíme příliš poradit, protože je řešíme hlavou. To T představuje Thinking a na rozdíl od těch, co mají F představující Feelings, my emoce a city na první pohled jakoby neprocesujeme, ale o to větší nepořádek v nich později máme. Je moudrá. Tahle moje kamarádka. A již rok se sama se svým přítelem/snoubencem prokousává pocity a životem a snaží se mu společně přijít na kloub, aby se jim žilo lépe. Taky se rozešli. Na chvíli. Aby zjistili, že to nechtějí. Že chtějí být spolu. A že i když je to práce, tak je za ní ta největší odměna. Spokojený a šťastný život.
Krom zápisníku jsem si koupila i sketchbook. Už mám doma olejové barvy a plátno. Chybí malířský stojan a uhel. Začnu zase malovat. Třeba ilustrace k blogu nebo velkoformátové obrazy nebo stěny. 🙂 Taky pojedu na dovolenou. Příští týden. Narozeninový týden. Honza jednou zmiňoval Malířskou stezku. A já tam od té doby chtěla. Je to 110 km dlouhá trasa těsně za hranicemi. Tak akorát na týden rozjímání. Akorát mi to možná zkazí zákaz vstupu do lesů kvůli Hřensku. Musím to vymyslet. Taky jsem nikdy nespala pod širákem. A chtěla bych to zkusit. Nebo vidět ta glorifikovaná jezera v Rakousku. Na jednu stranu je možná blbý jet na místa, která jsou tak trochu jeho. Na druhou stranu proč si je upírat. Proč čekat, že mě tam někdo vezme. Bojím se jet sama. Zároveň tam nechci s nikým jiným. Chci si to vzít vlastním tempem. Chci se kochat. Chci rozjímat. Chci přemýšlet.