Jsem naštvaná. Hrozně moc. Protože jsem si uvědomila, že jsem ten půl rok s Jendou se mu snažila vyjít vstříc. Pomoc mu. Hlavně mu nebýt na obtíž. Hlavně ho ještě víc nedobít po tý cuchtě šílený, co měl přede mnou. A zapomněla jsem se starat o sebe. Vlastně mám za sebou jedno z nejtěžších životních období. Krize v práci. Rekonstrukce. Špatně spím. Šedivím. Nemám čas na nic. Nemám klid. Nemám doma. Řeším věci, který nechci řešit od sádrokartonů po vodovodní baterie. A vole. Prostě se držím. Protože mi nic jiného nezbývá. A ubývají mi síly. A mám jeho. A on to sleduje a nepomůže. Co je to za chlapa? Za oporu? Kdo pořád remcá nad tím, jak je dnes svět obráceně a o návratu k tradičnímu rozdělení rolí?
Já si o tu pomoc neřekla. Já si myslela, že to všechno zvládnu. A asi i zvládnu, ale za jakou cenu? Proč mi tu pomoc nikdy nenabídl sám? Dyť je jasný, že jsem hrdá. Dyť je taky. Neměla jsem, kde bydlet. A místo toho, aby mi jako přítel a partner nabídl, že u něj můžu zůstat mě nechal přespávat po všech čertech. Pak se přišel rozejít a teprve tehdy mi nabídl pomoc. Dal mi klíče od bytu. Prý, když tam nebude. Včera mi řekl, že vidí, co dělám, že tam zůstávám, abychom byli spolu. Ale já vlastně nevím. Teda vím. Vím, že to tak teď nevnímám. Vím, že teď tenhle týden fakt dělám jen to, co prostě potřebuji pro sebe. A i když ho mám ráda, tak ON by se měl snažit, abych mu neodešla. Protože vole, když koukám na to, co jsem i v týhle situaci všechno dokázala, a jak jsem se u toho držela, tak jsem na sebe strašně pyšná. A jak můžu nebýt feministka. Jak můžu být žena, když on mi není mužem? Když si myslí, že je nejlepší. Že má život srovnaný. Že si žije jako pán a nikoho dalšího k tomu nepotřebuje. Když mě nenechá vybrečet nebo si postěžovat, protože prostě proč by měl… Dyť i to je úloha muže. Poskytnout to rámě. Utřít slzy. Rozveselit. Pomazlit. Nabídnout pomoc. Zasáhnout, když se všechno hroutí.
Láska, vztek, rozčarování, únava, klid, vztek, hodně vzteku, lítost. Plejáda emocí. Nevím, kterou si vybrat. I když proč vybírat. Jsem žena. Emocionální. Přestávám si hrát na hrdinku. Říkám si o pomoc.