Malířská stezka a rozjímání, Rakouská jezera a pokochání, Portugalsko a oceán, Irsko a Obří stopy, Skotsko a West Highland Way, Toskánsko a víno a jídlo a historie, Vietnam a rýže, Kambodža a lesy, Indonésie a ruch cizích měst, Mauricius a ráj na zemi, Madagaskar a zvířátka, Reunion jako druhý ráj, Ohňová země, protože konec světa, Chile a Peru a dávno ztracené civilizace… To do list. To travel list.
Vybavuje se mi Horáčkova Tante cose da veder:
Už chodím světem tolik let
a přesto dál se divím síle,
jež nutí včely dělat med
a sněhy barví sněhobíle.
Tu sílu věčně cítím v týle
jak z nebe namířený kvér.
A říkám: Díky, to je milé.
Ach, tante cose da veder‘.Kdekdo mi říká Všudybyle;
už dlouho jdu a střídám směr.
A přesto je to jenom chvíle.
Ach, Tante cose da veder‘!
Tolik věci k vidění. Tolik věcí k slyšení. Tolik věcí k učení. Divím se té síle co mě žene vpřed. Té síle co mi ukazuje svět. Té síle co mi nedá spát. Co mě nechá snít. Snít o kamenném domě. Na venkově. S kavárnou. S udírnou. S grilem. S místem pro kamarády. Pro sousedy. Pro turisty. Jen ty milé. Snít o bytě ve městě. V centru dění. Snít o životě ve světě. Chvíli tady, chvíli tam. Snít o práci pro radost. Snít o klidu v neklidu. O filosofických diskuzích. O přích. O večerech při víně. I nocích protančených na podpatcích. O nocích v rozházených peřinách a na potem zvlhlém prostěradle. O nocích na zemi pod hvězdnou oblohou. O pomalých ránech. Lívancích a vůni kávy. O polibcích na rozloučenou. O rychlých obědech. O návratech domů. O domově co není o místě, ale o lidech. Snít o možnostech a žít si jako pán.
Vidím i sbírání se z popela. Proplakané dny. Probdělé noci. Stažený žaludek. Křik. Únavu. Bolest. Strach. Křižovatky bez semaforu. Rozcestí bez značení. Vydání se špatným směrem. Bolestivé návraty. Nejistoty. Puchýře. Radost ze studené vody. Unaveného pohledu. Medvědího objetí.