Nápady, vize, ideje jsou strašně cenná věc. Nejen že by bez nich prakticky nevzniklo nic nového, ale také v nás probouzí nadšení. Těšení. Štěstí. Chuť je realizovat. Vidět to, co se vymyslelo. Být pyšný. Spokojený. Chuť pracovat… A někdy nepřicházejí. Jindy jich je tolik, že se nestíhají ani ohřát. Natož zapisovat.
Čím to je? Co nás inspiruje? Každého něco jiného. Pokaždé něco jiného. Přece to mívá společné jmenovatele. Pro mě jsou to příběhy. Vidím je v knihách. V hudbě. V obrazech. V lidech. Ne vždy jsou to ty původní. Ty zamýšlené. Často si tam nacházím svoje. Rozehrávám vedlejší role. Na úkor těch autorových. Originálních.
Lidské příběhy. Zvláštnosti. Neuchopitelnost. Bytí. Stává se mi, že si někoho spojím s příběhem, který není jeho vlastní. Je to ten můj vymyšlený. A pak na to zapomenu. Stává se mi, že mám nápad, který zmizí. Proklouzne. A to mě mrzí víc. Stává se mi, že mě někdo inspiruje. Motivuje. A že o to nechci přijít. Stává se, že je to jednostranné. Ale co když ne. Co když se to stane, že si dáváte tohle. Tohle co snad ani nejde popsat. Snad jen vágně. Inspirace. Emoce. Vrnění. Chtění měnit svět. Co když vezmete myšlenku a přidáte svojí a je to hotový. Takhle rychle. Bez přemýšlení. Bez tlaku. Protože to tam plave někde ve vzduchu.
Co když tuhle až nesnesitelnou lehkost chcete zkopírovat. Přesadit. Protože ta původní se vám už nelíbí. Nebo se změnilo klima. Nebo jste ji vlastní vinou už natolik zmrzačili, že máte pocit, že je třeba zasadit novou?
Působí to jako plagiátorství. Jako krádež duševního vlastnictví. Unikátní dílo autorů. Výčitky. Následky. Ztráta inspirace. Toulání se v ulicích. Kredit v titulcích.