Spadla na mě skříň. Mám bouli na hlavě. Šrám na zádech. A rozbitou skříň. Je vestavná. Ode zdi ke zdi. Od podlahy ke stropu. A já jsem netrpělivá. Chtěla jsem ji hned. Takže jsem se do montáže pustila sama. Udržet u sebe (nohama) dvoumetrové stojky a snažit se je přišroubovat (rukama) není žádná sranda. Ale dá se. Blbý je, když vlivem počátečního úspěchu člověk zpychne. A neuváženě si říká, že už přece ví, jak na to, a jde ladit milimetrovou škvíru mezi policemi. Vidina konce života mezi krabicemi.
Je zajímavý, jak se nebojím fyzické újmy, ale strach z té psychické mě vede k tomu se střežit. Chovat se jinak. Bezpečně. Ukazovat jen zlomek sebe. A doufat, že všechno zachrání třeba mozek. Přitom to vůbec není ono. Chybí tomu jiskra. Ten oheň, co tam plápolá. Osobnost. Elán, co mě žene dál. Kdo mě potom má znát? Jak se v tom všem vyznat? Co je to, co pak mít rád? Jsem případ.
Nedávno jsem byla na přednášce – Kariéra, nebo dítě aneb Můžu mít obojí? od CzechCrunche. Byla tam Danuše Nerudová. Je na ní vidět, kdy je v roli kandidátky. Dost se střeží. Hlídá. Pořád se usmívá. Byla jsem z ní zklamaná. A pak, pak se rozohnila. Na okamžik. Nad tím, jak to u nás nefunguje. Jak stát nepodporuje. Ne nutně finančně. A už jela. Najednou to byla ona. Tatam byla naučená póza. A já ji tam viděla. Na Hradčanech i v Lánech. Protože byla autentická.
Chci obojí. Ale možná se to změní. Že až na to přijde, budu chtít péct jen buchty nebo koláče. Sbírat chomáče chlupů. A mít jen toho malého posluchače. Nebo kupu.
Nedá mi než nevidět svět pozitivně. I když situace není zrovna dobrá. Od výsledku voleb, zavřených hranic, explozí potrubí na dně moře, po komentáře na Twitteru, anonymní hejtery na ostatních sítích nebo neurvalce na Tinderu, psí počasí, prostonaný víkend, bolavé srdce, a teď i bouli na hlavě. Katastrofa. A stejně i se skříní na zádech, pulzující hlavou a obavou, jestli nebudou třeba stehy, jsem si říkala, že je to furt dobrý. Mohlo se to rozbít víc. Mohlo mě to praštit víc. A tohle se spraví. A všechno bude famfárový. Přibyde historka. O tom, že jsem blondýna. Co pustila se do práce bez špetky rozumu a umu. Jen s dávkou odhodlání, kterému se nic neubrání.
Dneska už poučena ze včera, jsem se jistila (podpěrami) a první čtvrtina snad bezpečně stojí. Kdyby to bylo takhle lehký i s lidmi.