Celý život jsem žila v přesvědčení, že když budu všechno zvládat (ideálně sama) a vycházet lidem vstříc, tak to všichni ocení a všichni (včetně mě) budou šťastní. A já šťastná byla (jsem) jen asi ne z toho, že jsem všehoschopná. Z toho jsem spíš dost unavená.
Včera mi to připomněl můj bývalej. Ležela jsem ve vaně a koukala do okna nad hlavou, kde jsem si vysnila výhled na hvězdy. Širé nebe. Místo toho tam vidím sebe. Není to špatný pohled. Jen to jaksi nevyšlo podle plánu. Opět. Ptal se co moje randění. Přiznala jsem, že místo dalšího rande s advokátem třeba na další vršovické střeše s panoramatickým výhledem, se teď topím v business plánech, úvahách o zakládání firmy, v rekonstrukci a podobných radostech. Akorát jsem dopokládala podlahy. Střídavě obdivovala vůni dřeva a nasávala výpary z lepidla. A vůbec jsem si nepřipadala všehoschopná. Silná žena. Spíš zklamaná. Unavená. Zoufalá. Z řemeslníků. Z toho, že to sice zvládnu udělat i sama, ale že mě to až příliš vyčerpává. Řekl mi „ty se nevdávej… s tebou žádnej lempl nevydrží.“ Inu zná mě dlouho. Něco na tom bude. Ale pak dodal, že bych zasloužila opečovat, podat víno, namasírovat. A měl taky pravdu. Vyjádřil mi podporu. Dodal, že ví, že je to na hovno, ale třeba mě to potěší. Potěšilo. Připustila jsem vodu. Napatlala masku. Kochala se výhledem.
Vrtá mi to hlavou, co se změnilo. Proč to, co jsem považovala za největší přednost, mě teď nějak zlomilo. Proč se mi příčí představa investora, ale instinktivně nechci zakládat business sama. Proč hledám partnera a nechci v tom být sama. Proč někoho potřebuju. Chci. Když vím, že všechno zvládnu. Sama. Že být ve dvou. Že jsou to problémy. Strasti. Komplikace. Kompromisy. Vlastně hazard. A že jak ve mně teď asi nejvíc rezonuje strach. Z neznáma. Z nového. Tak ne v tomhle. V tom mám křišťálově jasno. Protože je to asi ten jedinný hazard, který stojí za to.