Advokát se chtěl vidět. Řekla jsem ne. Zdvořile vysvětlila, že mě hledání času na setkání nyní stresuje, a že se omlouvám, že na to momentálně nemám. Kapacity ani city. Vyletěl jak čertík z krabičky. Zeptal se, jestli si nedělám srandu. Řekl, že jsem nezralý děcko. Zaklel. Až mě rozbrečel. Vždyť byl milej. Sympatickej. Zdvořilej. Ale něco mi tam nesedělo. Byl to jen pocit. Gut feeling. Ten kterýmu se teprve učím věřit. Ten který mě včera týral skoro celý den. Připravil mě o chuť. Sílu. Spánek. Nevím, čím to bylo. Jen že se někde něco pokazilo. Mít na zdi hodiny, vsadím se, že by se zastavily.
Podzim mě vyčerpává. Je mi zima. Je mi smutno. Chtěla bych zalézt do peřin. K topení. A zrušit tohle zimní utrpení. Ale to je ta patálie. Protože teď taky všechno začíná. Moje plány. Chtění. Snění. Všechno to těšení. Na to co teprve bude. Co stvořím. Na pobyt na východě. Na koncerty. Divadla. Toulání se v ulicích. Na trhy. Kostely. Jiný lidi. Já která neplánuju, a jak se z toho raduju.
Učím se nový věci. Potkávám nový lidi. Vystupuju z komfortní zóny. Rétorika. Vyjednávání. Emoce. Sdílení. Taky trochu truchlení. Za to co bylo. Radost. Z toho co bude. Odpuštění. Nadhled. Divný období. Turbulentní.
Někdy je to těžký. Tuze u nedělní křížovky. Vzpomínám. Na jedno dávné ráno. Já tady a on tam. Kdy jsme si přáli být spolu. Luštit. Objímat. Navzájem se podpírat. A oba nás rozladilo. Fyzicky naštvalo. Že to tak není. „Má milá, je mi s tebou hezky.“ A v tom bylo všechno.
Dneska mě luštění netěší.
Každýmu říkám, že je to tu ufňukaný. Je to o citech. O emocích. O tom, co jsem dlouho ignorovala. Je to upřímný. Možná trochu nepříjemný. Včera jsem slyšela, že to tak není. Že to co jsem stvořila je jiný. Že je to návod na lásku. Ke mně. K tomu co potřebuju dostat. Vidět. Mít. Prožít. A co pro to dělám, aby se to stalo. A mě to dostalo. Dělám. Nic a všechno. Já totiž uzdravila sebe. A míč už není na mý straně.