V seriálu Jak jsem poznal vaši matku jde Ted na rande s Jen, po chvíli oba zjistí, že na tom samém rande již byli. Před sedmi lety. Ted se vyděsí, že již jede druhé „randící“ kolo. Stalo se mi to samé. Skoro. Psala jsem si s Kubou. Hned na začátku jsme se trochu chytli. Ujasňovali jsme si představy. Hned od první vyměněné věty. Neměl zprvu na profilu nic než random kresby. Žádnou fotku. Pak ji přidal. A já ho poznala. Byla jsem s ním na rande v listopadu. Před odjezdem do Itálie. Napsala jsem mu: „Ehm, neviděli jsme se už? Někdy před rokem?“ Říkal, že to štěstí zatím neměl. 🙂 Ale pak se chytl. A pustil se do mě. Slíbila jsem tehdy, že se ozvu. A neozvala. Takže jsem ho (s)prostě vyghostovala. Tak jak je od lidí na Tinderu zvykem. Měl pravdu. Zastyděla jsem se. Ale mohl to brát trochu s nadhledem…
Těch povědomých tváří je v tý aplikaci mnoho. Někteří bezpochyby taky jedou další kolo. Jiní se možná příliš nesnaží. Nebo se příliš střeží. Přebírají. Možná sbírají odznaky. Nebo lajky.
Kuba mi připomněl Honzovy narozeniny. Protože to jedno rande, co jsme spolu měli, bylo v takový schovaný herně. Mají tam arkádový automaty – takový ty počítačový hry pro boomery. Fanšmekry. Navíc to nebylo nijak diskotékový. Naopak celkem stylový. S pěkným barem. Úplně v centru. I když zapadlý. V takovým ještě mlhavým plánu bylo strávit tam chvíli během narozeninový šňůry s oslavencem. S tím mým milým. Starým mládencem.
Pravda je, že se těším do Olomouce. Protože si potřebuju vyčistit hlavu. Vypadnout tady z toho kolotoče. Nedělat chvíli žádný veletoče. Utéct od stále stejných tváří i milých kluků, co nemohou za to, že se jim se mnou nedaří. Protože jsou bez přízvuku. Bez divných zvyků. Zlozvyků. Bez společné historie. Rozjitřených citů.