Hot sex s ex. Není to dobrý. Bylo to dobrý. Bylo to opilý.
Velký city. Velký strachy. Velký krachy. Problém je, že strach jim nezabrání. Ani nás neochrání. Ale ochromí. Kvůli strachu mnohdy jdeme v prachu za ostatními. Už se nechci bát.
Předcházela tomu dvouměsíční průprava. Psaní si. Dvoření. Návštěvy. Vaření. Objetí. Pocení v sauně. Diskutování. Bez skrupulí. Vnímala jsem to. Rozmlouvala jsem si to. Bavilo mě to. Do toho Olomouc. Bydlení. Jiná dvoření. Tvoření. Přátelství. A teď zase bolest a je po přátelství i partnerství. Náznak zoufalství.
Doma mi rekonstrukce připadala jako autodestrukce. Už jsem to nedávala. Chátrala jsem na duchu i na těle. Tady mě bavila. Protože jsem to konzultovala. Dělalo mi to radost. Paradoxní zábava.
Nabídl mi práci. Ve stylu: „Musí být důvod, proč jsme se my dva potkali… Věci se nedějou náhodně. Budeme dělat businessy“. Aneb jak utopit poslední zbytky taktu ve studně.
Pak jsme se zas potili, brainstormovali a najednou poslouchám, že „ať skončíme, jak skončíme, my dva bychom spolu měli mít dítě…“. Asi horko. Nebo co na mysli to na jazyku. Trochu na facku. Přesto. Při těhle výlevech ho mám nejvíc ráda. Přestože bych ho za ně i ráda defenestrovala.
Nelituji. Jen jsem naštvaná. Myslím, že velký věci stojí za trochu trápení. Lepší si tím projít než si navždy říkat, jaký by to bylo. A radši zkusit než nevědět. Hádat.
Sama nevím, co chci, když na něj přijde. Už je tam moc bolesti. Neštěstí. Zároveň taky štěstí. Instinktivní důvěra. Tam kde mozek analyzuje a přežvýkává, tam mi něco napovídá, že je to cajk. Že nemusím přemýšlet. Že jsem v bezpečí. Že se o to (o nás) postará.
Chybí tady příspěvky, které jsem napsala a schovala. Není na ně vhodná doba. Já pokračuju v hledání doma. Protože lidí mám kolem sebe spousty. Mám je ráda. Přesto se cítím sama. Protože mi chybí teplo domova. Objetí. Společné usínání. Poslouchání o práci. Zážitcích. Třeba i těch záchodových prožitcích. Blízkost. Intimita. Radost. Vaření. Napětí. Teplo. Obyčejný bytí.