Ke konci roku se málo z nás vyhne nějaké formě bilancování.
Loni touhle dobou jsem se vracela z Irska a říkala jsem si, že by bylo hezký udělat z toho tradici. Utéct před Vánoci někam, kde člověka nesemele shon, stres a nesmyslné požadavky související s blížícími se Vánoci. Svátky klidu. Někam, kde se bude jen kochat, uondávat, nasávat atmosféru, pít irskou kávu, poslouchat irskou kapelu a krásně mrznout na hraně Mohérských útesů, protože s tím výhledem a romantikou toho pohledu není ledový vítr důvod k děsu, ale spíš dokreslení atmosféry bez stresu.
Letos jsem skončila v Olomouci. Není to Irsko. Ale myslím, že to neruší tradici. Zamilovala jsem se do města. Do místního dění. Do budov. Do lidí. Do bytu. Do mých pocitů z tohodle pobytu.
Ale Olomouc není jediná, která mi letos učarovala. Taky Podolí, Kavčí hory a koneckonců i Vinohrady. Vlastně jsem toho poměrně mnoho vystřídala. Poznala. Zažila. A bože, já si to užila. Navzdory okolnostem. Bylo to zlomový. Bylo to nádherný. A já chci víc. Jít tomu vstříc.
Hodně jsem se toho o sobě dozvěděla. V tom mi pomohla terapie. Mám šrámy z dětství. Z dospívání. I z poměrně nedávné minulosti. Mám averzi ke konfliktu. Mám hrůzu z toho, že když nebudu „hodná“, tak nebudu hodna. Že když řeknu, co si myslím, že budu „drzá“. Protože „nebuď drzá“ je univerzální odpověď, za kterou nic není. Mám hrůzu dělat chyby. Vyjadřovat pocity. Mít nálady. Protože tím se přece obtěžuje okolí. A když člověk tyhle střípky o sobě odkrývá, tak to bolí. Ale jak se to říká… co tě nezabije, to tě posílí. Nebo skolí. Pravda je, že to za tu práci stojí. A je úplně neuvěřitelný, co blbý uvědomění si může mít všechno na svědomí. Mám pocit, že jsem vyrostla. Že jsem se vyhrabala ze zákopů, a ač stále ještě na frontě, mám mnohem větší možnost pohybu. Svobodu.
Jak pořád opakuju, mám skvělý přátele. Lidi kolem sebe. Neskromně si to vysvětluju tím, že vrána k vráně sedá. Pravda je, že jsem jim asi letos dala zabrat. Potřebovala jsem je. Potřebovala jsem s někým probírat, co se ve mně děje. Potřebovala jsem se svěřovat. Potřebovala jsem v tom nebýt sama. A jak já se bála. Bála jsem se, že takovýho kamaráda nikdo nechce. Každý má svých starostí dost a přátelství by mělo být spíš o sdílení radostí. Bála jsem se, že ty moje bolesti někdo použije proti mně. Že nebudou na mé straně. A ono se to nestalo. Naopak. Fakt. Mám pocit, že jsme si bližší. Spokojenější.
Blbý je, že čím víc jsem se svěřovala jinde, tím míň jsem komunikovala tam, kde to bylo třeba. Protože říct si o obětí, o vyznání, o ujištění je přece blbý. To není hrdý. Je to slabý. Že jo? I celkem chytrý lidi mohou být hrozně hloupý, když jde o hrdost a city. Tak se teď bavím tím, že už to vím.
Myslím, že asi nikdy nebudu tím, kdo je spokojený v absolutním klidu. Baví mě změna. Baví mě objevování. Baví mě, jak se jako lidi měníme. Rosteme. Vzdalujeme a zase zbližujeme. Baví mě, jak jsme často hloupí, opatrní, uzavření, uražení, a jak se cítíme, když tyhle pocity překročíme a třeba o(d)pustíme. A myslím, že mě bude bavit tohle s někým explorovat. Navzájem se podporovat. A taky hrozně rozčilovat.
Když jsem jela domů na Vánoce poprvé v životě jsem si říkala, že bych je raději slavila sama. Šťastnější.
Na Silvestra jsem si domluvila párty ala Big Bang Theory s fyzikama a deskovkama, ale rovnou jsem řekla, že chci být o půlnoci sama. Toulat se Olomoucí. Ve tmě tmoucí.
Byl to rok změny. A já jsem vděčná za všechny highlighty i problémy. I za ty budoucí.