Nedávno jsem s někým řešila, že mám pocit, že si ráda trochu ubližuju. Máchám se ve věcech, co mi nic moc nedávají a odmítám se pustit toho, co mě bolí. Protože v tom cítím. Protože mě to motivuje a inspiruje a podněcuje kreativitu, která jinak někde líně dřímá. Ne nadarmo se traduje, že největší umělecká díla vznikla, když byl autor na dně.
Mám úzkosti. Jen jsem si je nikdy nediagnostikovala. Brala jsem bolesti na hrudi, strach z budoucnosti, bolesti hlavy, žaludeční problémy a potíže se soustředit za normální stavy. Úzkosti nebo spíš tzv. úzkostná vazba pravděpodobně ovlivňuje i moje vztahy. Resp. je to taková divná kombinace úzkostně-vyhýbavé vazby. Je dobrý si to uvědomit. Je to nejspíš důvod, proč na věcech lpím a dlouho je řeším. Je to důvod, proč si málokoho pustím k tělu.
A vůbec nejhorší je, když si to člověk neuvědomí. Když mu to přijde normální. Když si postaví život mimo struktury, nebo ohýbá sebe či ostatní tak, aby do toho zapadli.
Vím to, vidím to. Na sobě i na lidech v okolí, kteří třeba nejsou spokojení a pořád se za něčím honí. A přesto jim něco chybí. Vnitřní klid. Pohoda. Spokojenost se sebou. Spokojenost sdílená. Kvalitní vztahy. Bez vyhýbání se. Žití v přítomnosti. V klidu. Bez obav z budoucnosti. Protože máš maják, nebo kotvu. V tom druhým. Blbý je, že se tady často nestřetává realita s představami. Protože základem pro ty vážně šťastný vztahy nebývá překvapivě romantický poblouznění. Ale přátelství. Těžký konverzace. Snahy o porozumění. Vcítění se. A vědomí toho, že to bude hodně práce.
Stydím se. A stejně to sem píšu. Odkládám si to. Protože nepůsobím, že mám problémy. Jsem ten drsoň, co obvykle pokrčí rameny. Přejde to. Maximálně zahýbe nozdrami. Každý může mít problémy. Buďme na sebe milí a hlavně trpěliví. Nejsme kameny.