Minulý týden byl doslova nabitý událostmi. Hlavně těmi politickými. Od poplašné zprávy ve stylu „Tak nám zabili Ferdinanda.“ po „Válka musí bejt.“ až po úlevu, která přišla, když se ukázalo, že ani tohle všechno tentokrát k vítězství manipulativního zla nestačilo.
Ty volby mi tak neležely na srdci, čekal jsem přesně, že to tak dopadne; ale to víte, chvílemi se člověk musí o něco prát.
Karel Čapek (Korespondence II, 1925)
Byla jsem do poslední chvíle vlastně dost zvláštně klidná. Jakoby v předtuše. Kdyby mě celý týden někdo nestresoval, řekla bych s klidným srdcem, že mi Čapek mluví i po bez mála sto letech z duše. Netrápily mě ty volby, protože jsem věděla, že to dopadne. Musí. Někdy se člověk musí prát a někdy musí věřit. Každý máme jeden hlas a každý můžeme jít příkladem a klidně vysvětlovat, proč by se nikdy nemělo zapomínat na to, že „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“, jak před více než třiceti lety řekl stále aktuálně Václav Havel.
Když vyhlásili Petra Pavla prezidentem jeho žena brečela. Dojetí, napětí nebo možná nervy, ale bylo to hezký. Po celou dobu kampaně, kde ho doprovázela, ukazovala, že ho má ráda. A on ji. Od letmých doteků, po oční kontakty až po láskyplné povzbuzování. Takové chování je po řadě bezvýrazných paní úplně skandální. A pěkný.
Líbí se mi, že se tomu Pavel nebrání. Líbí se mi i jeho zastání se veřejného vystoupení prezidentské mluvčí. Líbí se mi, že vypadá, že bude úplně normální.
Chtěla bych zdůraznit, že to že žena brečí není selhání. Naopak. Já sice nemám slzy ráda, a když cítím, že přichází, tak mě jímají hrůzy. Ale horší bylo, když jsem nebrečela. Na podzim jsem seděla naproti kamarádovi, kterého jsem tak minimálně dva roky neviděla. Seděla, vyprávěla a brečela. Strašně jsem se styděla. Díval se na mě. V klidu mě poslouchal. A vůbec se neošíval. Neuklidňoval. Jen mě sledoval. Pak teatrálně (jak je mu vlastní) konstatoval, že to byl dar. Že kdybych mu nevěřila, tak bych tam neseděla. Nebrečela. Nedovolila bych si být sama sebou.
Včera jsem taky brečela. Nejdřív na koncertě, kde Petr Špaček a jeho violoncello brnkalo přesně na ta správná nervová zakončení a já měla skoro dvě hodiny husí kůži. A pak na tramvaji. Zoufalstvím. Protože není gentlemanství direktivně oznámit, že nejsi komfortní s tím, že pojedu domu tramvají, a že tedy voláš taxi. Protože je to na hraně hulvátství. Protože jsi jak slon v porcelánu. A to zas otevřelo bránu, průchod emocím. Love-hate relationship. Řeč těla. Já jsem tu košili zmáčet nechtěla. Ale musela. Další uzavřená kapitola.