Jsem trochu pokrytec. Říkám, že nemám ráda škatulky, ale vždycky jsem viděla svět černobíle. Takové vidění je vlastně forma škatulkování. Lidi jsou buď dobrý, nebo zlý. Vztahy jsou buď šťastný, nebo špatný. Buď jsi mega úspěšný, nebo neúspěšný. Děláš práci dobře, nebo ji děláš špatně. Dělej věci naplno, nebo vůbec. Buď víš, nebo nevíš, a pak je to ne. A pak přijde poznání, že takhle to vůbec není. Že chybami se člověk učí. Že nevím může být časem ano i ne. Že šedé zóny nás posouvají. Protože se za nimi schovávají přípravy, první kroky, sbírání odvahy, učící křivky, pády, nové nápady. Perfekcionismu navzdory.
Často brečím. Někdy zoufalstvím. Někdy dojetím. Někdy štěstím. Prý je to dobrý. Prý slzy lečí. Ukazují, že potřebuji péči. Starám se o sebe. Snažím se, ať mě srdce nezebe, ať mě těší i každý pohled na nebe. Nebo na sebe. Na tebe. Vždycky jsem se breku bála. Možná proto, že když jsem byla malá, tak mi máma říkala, že hodný holky nebrečí. Možná taky nemám ráda králičí oči. Teď to někdy snad i vyhledávám. Ony ty slzy o něčem svědčí. A mě hodně léčí. A když je člověk snese, tak pak není v křeči. Je silnější.
Ona je to taky trochu šedá zóna. Někdy bych byla radši, kdybych nebrečela. Ale byla doba, kdy to znamenalo, že jsem nic moc necítila. A pak se zvedla stavidla. Alan Watts ve Vědění pro nejisté časy přesně tohle popisuje.
„Lidský mozek naše životy díky své vnímavosti bezpochyby nesmírně obohacuje. Za naši vyšší citlivost však platíme nemalou cenu v podobě větší zranitelnosti. Vůči zranitelnosti se samozřejmě můžeme zatvrdit jako kámen, s citlivostí však mizí i schopnost prožívat radost.“
Když se člověk spálí, mozek si vytvoří „konstrukt“, který ho od příštího spálení chrání. Trochu se zatvrdí. A třeba ani neví, že časem už nic moc necítí. Jde mu přece o přežití. A třeba takový „otevírání se“ lze klidně přirovnat k předání nabitých zbraní a očekávání, že je nikdo proti nám nepoužije. To chce hodně odvahy nebo naivity. A co teprve, když vás někdo postřelí. Omylem. Nebo třeba z hlouposti. Jinak ale dobrák od kosti.
Přistihla jsem se, že jsem se ke konci roku „vypla“. Že jsem se přepla do „safe mode“ a byla tam schovaná. Až na to, že ne. Trochu loutka bez duše. Taková, co nekouše.
Jsou články, co jsem sem napsala, a pak jsem se k nim mnohokrát vracela. A jsou takové, které byly tak syrové, že jsem je podruhé číst nemohla. Já nebrečím, ty brečíš je jeden z nich. Hlavně pro to, co následovalo. Ale díky němu jsem se zase probrala. Brečím, cpu se už několikátý den cukrem, a říkám si, že je to stejně stokrát lepší než sebelepší snaha zametat bolesti pod koberec. Ono se to zlepší.