Začala jsem běhat. Za týden jsem byla několikrát. Neběhám žádné velké dálky. Pohybuji se od 1 do 2 km. Snažím se si zvyknout a nepřetáhnout to. Končím, když přestávám mít dobrý pocit. Teda dobrý je asi silný slovo. Končím, když u mě, kromě špatných pocitů, začíná převládat celkový diskomfort, dochází mi dech, píchá mě v ramenou, žebrech, stehnech a hrozí, že se ze mě stane nenávistná bestie. Cca po deseti minutách. Tuším, že když vytrvám, budu sklízet plody toho, že jsem na začátku na chvíli zatnula zuby, ještě po letech. Doufám teda, že to nebude u ortopedů v ordinaci. Nebo rovnou v nemocnici.
Hledám si práci. 2022 bylo dobrý v tom si uvědomit, co nechci. Pracovat pro korporaci. Ale nebyla bych to já, kdybych si to nepotřebovala potvrdit. Přihlásila jsem se tedy na výběrové řízení na manažerskou pozici do podobný korporace, z které jsem na podzim vítězoslavně odcházela. Brali by mě. Ale já si v průběhu pohovorů skutečně uvědomila, že bych to dlouho nevydržela. Změnil se mi mindset. Nechci hranice, chci dělat věci rozumně, ač to někdy znamená punkově.
Byla jsem volit. Poprvé někde jinde. Volby jsou pro mě rituál. Připadám si důležitá. Každý hlas se počítá. Kdo říká, že ne, by mohl projít volební výsledky za poslední desetiletí. I ty prezidentský. Do osmnácti jsem se na ně těšila. Od tý doby, co mám právo volit, jsem vynechala jen jedny. Komunální. Byla jsem v době volby v zahraničí, ač jsem sama tehdy také kandidovala. Pamatuji si, jak jsme chodili společně celá rodina. Když jsem tam o víkendu vcházela, tak jsem trochu vibrovala. Nervozita. Očekávání. Nový začátky. Touha měnit zavedené pořádky. A přesto mi tam všechno přišlo úplně správně.
Nejsem objímací typ. Fakt to nevyhledávám. Spíš se tomu vyhýbám. Někteří kamarádi to vědí a respektují. U ostatních zatnu zuby a beru to jako součást doby. Stáli jsme na tramvaji a za těch pětačtyřicet minut jsi mě objal už tak potřetí. Ani jsem si to neuvědomila. Děláš to často. Řekl jsi, že se normálně neobjímáš, že je to eeehh. Líp bych to nepopsala. Citoslovce jsou úžasná věc. Milion otázek. Protože proč ti to se mnou nevadí? Proč mi to nevadí? Proč to vyhledáváme? Znáš na to odpověď?
Koupila jsem kamarádce k narozeninám pětiletý diář. Na každý den, po dobu pěti let, má připravenou otázku, na kterou má odpovědět. Neodolala jsem a pořídila si ho taky. Jsou tam jednoduchý dotazy. A stejně mě každý den trápí. Teda trápí mě spíš moje odpovědi. Namátkou třeba „Vyjmenujte své přátele.“, „Na koho myslíte, když usínáte?“, „Na koho se můžete spolehnout?“, „Na co jste pyšní?“, „Co jste dnes dokázali?“, „Na čím mínění vám nejvíc záleží?“. Myslím, že každý potřebuje v životě tenhle diář. Protože je to skvělej kompas nebo kormidlo nebo mapa nebo něco podobnýho. Prostě hodně to tříbí. Myšlenky. Hodnoty. Ukazuje to, co je nám drahý. Co se nám děje v hlavě. Nechápavě.
Umyla jsem okna, vyprala, uvařila, uklidila balkon, běžela v dešti, přečetla knihu, napsala dva příspěvky, zvedla náladu někomu, kdo to potřeboval, vyhrála emeraldovou ligu v Duolingu, vypila jsem půl lahve vína a vymyslela stůl do knihovny. Jdu spát a říkám si, že jsem celý víkend proflákala. Prosím. Žádám. Potřebuju víc chválit.
Jses dobra!