Minulý týden jsem byla na prohlídce bytu. Rozhodla jsem se, že v zájmu zachování svého psychického zdraví se teď domů vracet nemohu. Byt je v Nuslích. Je pěkný. Zrekonstruovaný. Ale taky úplně prázdný a severní. Takže trochu studený. Na druhou stranu sousedí s jednou z Grácií. A to se vyplatí.
Celých pět dní, co jsem si vzala na rozmyšlenou jsem byla jako na trní. Mám. Nemám. Proč to dělám. Přitom jsem od první chvíle, ještě než jsem ho viděla, věděla, že to udělám. Že jsem se už stejně rozhodla. Že tohle je ta cesta. Tak proč jsem si neodpustila ten týden stresování? Proč jsem potřebovala, aby do mě někdo strčil, aby mi řekl, že je to dobrý rozhodnutí? Bylo to trochu jako když stojíte nad propastí. Bungee. Všechno je připravený. Máte jen skočit. Jste rozhodnutí. Ale v ten moment to nejde. Potřebujete popostrčit.
Bojím se rozhodnutí. Pořád se challenguju. Kontroluju. Je to správný? Není to unáhlený? Je to promyšlený? Co když to bude chybný? A to přesto, že většinou vím na první dobrou, jestli je to dobrý nebo není. Vím. Cítím. Stejně si nevěřím. Schovávám se za plusy a minusy a mezitím trpím.
Mám letos naplánovanou několikátou dovolenou a další se rýsují. Ježí se mi z toho všechny chlupy. Dyť nevím, co bude. Nedávám plánování. A pak ten klid a mír, když vím, že je to daný, a že teď už se jen těším. Stresuju. Ale o hodně míň.
Chodím často kolem Červenýho kostela. Je to kostel v rekonstrukci. Vlastní ho Vědecká knihovna. Přistavují tam moderní prosklený průchod, který kostel spojí se sousední nemovitostí. Líbí se mi, že ta klasická, netradičně červená kostelní silueta a černý prosklený kvádr spolu fungují. Líbí se mi, že na věži kostela je kříž, který v sobě obsahuje prvky, který ho spojují s Vetřelcem. Líbí se mi, jak to na mě působí. Líbí se mi, že to dělal někdo, kdo se toho nebál. Protože krása je v tom, když se vystoupí ze zajetých kolejí. Když se tvoří něco nového. Neznámého.
Mám ráda chytrý řešení. Dobrý nápady. Netradiční postupy. Prošlapání vlastní cesty. Mám ráda to brnění, co přichází, když jsem tváří v tvář umění. Překvapení. Skrytá znamení. Tušení, že všechno má řešení. Líbí se mi, že jsme jenom lidi. Že děláme chyby. Že žádáme vesmír o znamení, ale na konci dne stejně vidíme jen to, co vidět chceme. Je to skvělý.
Marcus Aurelius, můj oblíbený, má na svědomí: „Když ráno vstaneš, přemýšlej o tom, jaké vzácné privilegium je být naživu – dýchat, myslet, užívat si, milovat.“ Já bych k tomu (velmi unladylike) s přihlédnutím k posledním měsícům dodala: „a hlavně se z toho všeho neposrat.“.