V lednu jsem si pořídila plánovací diář. Hned na první straně se mělo vyplnit „Moje životní CHCI.“ Je duben a já nad diářem pravidelně sedím a nevím. Deset záložek. Deset životních chci. A já zatím neuměla vydefinovat víc než pár. Asi sedm. A ještě nejsou podle návodu. Tam se totiž píše, že „CHCI představují cíle, které si přeji ve svém životě splnit. Jsou důležité pro můj růst a spokojenost, mají konkrétní podobu a jsou měřitelné v čase.“ Jak se změří v čase „Šťastná rodina“? Jak se (z)měří štěstí? Spokojenost? Někde jsem četla, že nejšťastnější lidé mají silné sociální vazby. Mají přátele. Mají zázemí. Mají okruh lidí, který je stabilní. Je neměnný.
Přijde mi těžký si říct, co v životě chci. Překvapivě těžký. Staví se to na zkušenostech. A těch já překvapivě moc nemám. Přitom mám velký cíle i vize. Ale chci je?
Zapadají do toho, jak si představuji svoje bytí a žití? Moje další těžce vypocené CHCI je „Vlastní úspěšný business“. ALE. Chci ho? Chci se honit za velkým podnikáním a obětovat tomu klidný spaní? Chci být „jenom“ hospodyní? Mámou? Dovedu si představit si kariérně už nic nesplnit?
Seděla jsem předevčírem na gauči. V křeči. Ve tmě. S primitivem. Zabalená v dece. Smutná i spokojená. Prochladlá snad do morku kostí a přece v teple. Hlavu plnou nápadů. Úvah. Možností. Strachů.
V tom svém potemnělém lavírování o všem a o ničem jsem přišla na to, že mám ty cíle nastavený dobře. Právě proto, že o nich tolik přemýšlím, že se jich tak bojím. Bojím se mít rodinu, protože vztahy jsou zapeklitý. Protože nemám dobrý vzory. Protože dělám chyby. Protože je jednoduší a pohodlnější žít si po svém. Mít čas přemýšlet. Spát. A nic neplánovat. Zároveň po tom toužím. Růst ve dvou. Učit se vidět svět jinýma očima. Mít partnera.
Jeden svět letos uváděl dokument Šťastně až na věky Několik příběhů různých pohledů na partnerství. Od života v komuně po pár, co se bral, aniž by spolu předtím někdy spal. Všechny ty příběhy byly zajímavý. Silný. Hlavně v tom, jak jsou lidi občas nešťastný. A že si to štěstí děláme sami. Když se rozhodneme, že chceme. Že na tom pracujeme.
Takže ke svým zbylým těžce vypoceným CHCI -„Procestovat svět“, „Napsat knihu“, „Mít kavárnu/penzion/chatu“, „Naučit se Italsky“, „Napsat kuchařku“ a nejnověji také „Uběhnout 1/2 maraton“ přidávám, že se chci nebát být zranitelná a říkat věci, tak jak se mají, a že na tom všem budu makat. Protože ono se to v tý hlavě samo nezmění a neudělá.