Na Vánoce mi přinesl chlapec na rande červenou růži. Vím jistě, že někdy v minulosti jsem ho měla ráda. Byla platonicky zamilovaná. Ale každý krok našeho krátkého randění pro mě bylo probuzení. Nebyli jsme kompatibilní. To co kdysi jiskřilo, tváří v tvář realitě nefungovalo. Přišla jsem tím o kamaráda. Toho, kterého jsem měla ráda. Byl na něj spoleh. Dokončoval věty. Byl ze stejné planety.
Od té doby jsem zanevřela na růže. Ač vím, že ta kytka za to nemůže.
Na stole pozoruju vázu oranžových růží. Koupila jsem si je pro radost. Miluji květiny. Všechno rozzáří. Vykouzlí úsměv na tváři. Oáza v šedi.
Vždycky jsem myslela, že puget růží je nejhezčí květina. Velkolepá. Královna. Jediná. Nabubřelá. Dost jsem prozřela. Jsou velké a důležité. Vzbuzují respekt. A to je ten hlavní aspekt. Kdo chce doma chodit kolem něčeho, co nevyzařuje žádnou vřelost. Co uvádí do rozpaků ve vlastním obýváku. Velkolepost růží, a že je to nejhezčí květina mi zřejmě vštípila rodina. Jako mnoho dalších věcí. Snažím se tomu utéci.
Mám trochu splín. Koukám se do novin. Luštím. Nic nevím. Mám ráda své rituály. Hlavně ty, co ani nevím, kdy začaly. Přesto se mnou zůstaly.
Hrozně se toho změnilo, objevilo, překvapilo, zalíbilo. Chodím na terapii. Řeším různý problémy. Pracuju s hlavou, s myslí. Sleduji, co zase vymyslí. Jaké má úmysly. Vstřebávám, že mi to občas nemyslí. Dlouho jsem se bála, že mám začínajícího Alzheimera. Styděla jsem se s tím svěřit a na sílu to táhla a jen se užírala. Vypadávala mi slova. Nedokončovala věty. Doufala, že to zapadne v řeči. A pak jsem si to v noci přehrávala a sama sebe bičovala. Je to pár týdnů, co jsem si uvědomila, že jsem to zastavila. Byla to autocenzura. Není to snadný tyhlety změny. Hrozně to bolí. Když se na něco narazí. Tak mě to rozseká. Je toho moc na člověka. A pak vidím, že plynule mluvím. Že se hádám. Zuřím. Divím, že se z těch bouří nekouří. A že jak ti kocouři, co šlehnou drápy, a už je to netrápí, mizí mý útrapy.
Přemýšlím, jestli mi nebylo líp, když jsem nevěděla nic o traumatech, dcerách narcistických matek, posttraumatických syndromech, nevhodných vzorcích chování a podobných lahůdkách, které je lepší negooglovat. A nebylo. Bylo to snazší. Bylo. Nepřipadala jsem si jako sněhová vločka, rozpouštějící se vlivem lidí, co způsobují globální oteplování. Protože jsem přece schopná zatnout zuby a být. Třeba se zatavit. Žít. I když v plastovým obalu. Ale největší hodnota je přece pořád svoboda. Nebo není? Když to bolí, tak člověk váží, zda to za to stojí. Stěžuje si. Fňuká… Ale stokrát raději budu bolavá a svobodná než uvězněná v životě, který jsem nechtěla.
Moje hlava souhlasí. Rostou mi vlasy. Sílí hlasy. Doufám v lepší časy. A v tom přijde zpráva: „Martinko, jak se máš? Mám pro tebe kandidáta na one night stand, kdybys měla zájem.“ Mám ráda své kamarády. Že se o mě hezky starají. A občas mě i pobaví.