Melancholie je film. Na kterém jsem byla v Letňáku. V kině, kam jsem myslela (ještě v zimě), že už se tam nepodívám. Protože Olomouc byla vždycky jenom dočasná štace. Ale byla? Je? Melancholie je taky planeta. V tom filmu. Planeta, co narazí do Země. A nic za sebou nenechá. Je to destrukce života.
A tak tu sedím, rozjímám a říkám si, co chci od života? Co kdyby se na Zemi řítila právě taková planeta?
Nedávno jsem poslala svému ex hodně hanbatý obrázky. Vyžádaný. Bez sázky. Samý otázky. Pěkný obrázky. ALE. Má rodinu. A taky spánkovou deprivaci. Náročnou práci. Žádná rarita. Snad jen trochu charita. Následně jsem plakala na rameni chlapci, co mi dal k narozeninám želvu. Chybí mi. Byla zvláštní dar. Želva, co má žít sto let, dva týdny před rozchodem. Asi to věděla, tak po dvou letech umřela. Chtěla jsem si dát pauzu. Naučit se dělat chyby. Žít jak se mi zlíbí. Nedávat si sliby. Nedělat ze všeho kauzu. Daří se mi.
Chodím k léčiteli. „Martino, kdy jste přestala vnímat svoje tělo?“, „To vás nikdy nebolelo?“, „Proč se vám vás nezželelo?“. Bolí to. Vypni to.
Sedím. Popíjím. Přemýšlím. Negroni je příjemně hořký. Přede mnou probíhá první rande. Slečna. Blondýna. Právě dokončila podrobný popis svého posledního vztahu. Bohužel jsem v dosahu. Napjatě sleduju. Chlap kroutí hlavou. Utěšuje. Lituje. Běduje. Ona nekončí. Vysvětluje, že chtěl, aby se k němu po měsíci nastěhovala. Tak to udělala. Krvací mi uši. Udělal si z ní hospodyni. Story pokračuje. Následují postelový zvyky. Techniky. Praktiky. Závěr je, že to neměla jednoduchý. Všichni ji využívali. Nemá potuchy. Za mnou seděla paní s milencem. Řešili filmy. Pro dospělý. Každý máme svoje příběhy. Některý na první rande nepatří. Ale historky jsou to skoro neuvěřitelný. A přece tak parádně lidský.
Randění mě nebaví. Tinder je prázdný. Respektive plný. Ale jsou to nýmandi. Takoví, co tě osloví, ani se nepředstaví, nemastní, neslaní. Pozvou tě na zmrzlinu. A pak v podniku prohlásí: „tady bychom zacláněli…“, a už si to mašírují po náměstí. Bez vysvětlení. Zmrzlinu jsem koupila. Oběma. A pak jsem se opila. Už bez Víti. Z Brna.