Je 7:45 ráno a volá mi máma. „Děda v noci umřel.“
Vzbudila jsem se v 6 ráno, jako každý den. Do světa, kde se odstřeluje další země, a kde je o člověka méně.
Dodává, že je to dobře, že se trápil. Vím to, byla jsem tam před dvěmi dny. Poznal mě. Svýma smutnýma očima na mě koukal a řekl jen: „Martina“. Víc nezvládl. V té situaci jsem nebyla prvně, že je to za pár jsem viděla. Fascinovaně jsem si hrála s kotětem a nebyla schopná slova. Člověk si říká, že by chtěl mít šanci, rozloučit se, říct si vše, co má na srdci. Na co byl čas, a už není. Ale v té situaci, už na ničem nezáleží. Poslední slova nejsou třeba.
Pamatuju si ho jako pána v manžestrákách s plnýma kapsama cinkajících drobných. Jako toho, kdo mě vyvezl na pole a ukázal mi, kde je Říp a Milešovka. Pamatuji si, jak jsem seděla na schodech a česala mu pár bílých vlasů. Pamatuji si, jak jsem mu seděla za krkem a procházela s ním chodbou, kde mi ukazoval svoje trofeje od divočáka, srnčí, až po vycpané káně. Pamatuji si, jak jsem s ním, oděná celá v zeleném, chodila na kazatelnu na číhanou. Pamatuji si, jak jsem začala šramotit v okamžiku, kdy se na obzoru objevila zvěř, abychom náhodou nic nestřelili. Pamatuji si, jak mi říkal, že ty králičí kůže někdo vykoupí, a já dostanu ty penízky. Pamatuji si, jak jsem k nim přišla, řekla, že táta umřel a poprvé ho viděla brečet.
Pamatuji si, jak byl nepříjemný posledních pár chvil. Komandoval. Úkoloval. Manipuloval. Nebral ohledy.
Když umíral můj táta, tak neřekl slovo. Nezasténal. O nic nepožádal. Jen ležel. Koukal. Když jsem mu dávala jídlo, podíval se na mě tím stejným pohledem jako před pár dny děda a řekl jen: „Vím, že jsi zklamaná, že nejím…“, a pak ještě: „Co je dnes za den?“ Byla neděle. Den, kdy umřel.
O smrti se málo mluví.
Děda s babičkou neustále řešili dědictví. Několikrát se svými dětmi seděli, a řešili, co a jak bude, až nebudou. Včera přišla máma s tím, že neví, co chtěl děda za pohřeb, že o tom spolu nikdy nemluvili a babička říká nesmysly. Chvílí mluví o pohřbu v kostele, muzikantech, koních. Pak zase, že už tady z jejich známých vlastně nikdo není. A ani si nepamatuje, co by si děda chtěl nechat zahrát. Na mámě je vidět, jak to nechce řešit. Jak by to udělala po svém, malé. Ale děda s babičkou byli přátelští a chtěli se rozloučit ve velkém stylu. Třeba s tou muzikou i koňmi.
O smrti se málo mluví, ale je naší součástí. Trvalo mi to. Nikdo mě to nenaučil. Nikdo mi to nevysvětlil. Brala jsem ji za zradu. Že mě lidé opouští.
Posledních pár týdnů jsem trávila víkendová dopoledne se známým. Má krizi středního věku. V jeho okolí rakovina a jiné neduhy klátí blízké i vzdálené a on má pocit, že si život zatím příliš neužil. V pětačtyřiceti říká, že jen pracoval, a že je na čase se věnovat tomu, co ho baví. Změnil zaměstnání. Běhá. Zdolává vrcholy. Nebo se na ně chystá. Když tu byl naposledy, říkal, že jeho největší úspěch je jeho dcera. Že by vlastně víc moc chtít ani nemusel.
Je na ni pyšný a byl by rád, kdyby i ona mohla být pyšná na něho. Prý moc není na co, nemá vzdělání, vysokou školu, a tak by alespoň mohl dosáhnout nějakého vrcholu. Dobře zaběhnout nějaký závod. Ukázat, že na to má… Aby byla pyšná. Facepalm. Děti nejsou pyšné na rodiče, protože mají vysoké školy nebo nosí domu ceny. Děti jsou pyšné na rodiče, protože se jim věnovali. Protože je naučili, co mohli. Ukázali svět. Dali lásku. Zázemí. Vzory. Ivošovi jsem to vysvětlila. Snad pochopí.
Dlouho jsem si nedovedla představit sebe sama v roli rodiče. Možná špatný vzory. Možná moje bloky, že být žena je slabost. A co je víc ženské než mateřství. Loni před Vánoci jsem se pomalu smiřovala s tím, že ze mě bude rodič. Že jsem hot mess. A že nevím, jak si s tím vším sama poradím. Když jsem překonala vztek a lkaní nad vlastní blbostí. Koupila jsem si těhotenský test. A utopila ho. Došla jsem tedy pro druhý. V duchu Friends a Phoebe, která Rachel nejprve řekla, že je negativní, jsem si říkala, že ráno moudřejší večera. Ráno už nebyl třeba. A já brečela. Tentokrát nad tím, že jsem to malé asi nakonec chtěla. Že jsem mnohem víc než špatné vzory, a že jsem se za svůj život nikdy nenechala svázat tím, že bych něco nedokázala. Nedělala po svém. Jinak. Jen mám iracionální strach. Strach z chyb. Z chyb, které ničí životy. Iracionální, protože já nejsem oni, a já bych to nedopustila. Protože lví povaha. Co vím je, že budoucím generacím nebudu vyprávět o velkých úspěších jejich dědů, ale o tom, jak jsem dědovi seděla na klíně a on drncal nohama a zpíval u toho Hopsa hejsa do Brandejsa. Protože život na konci dne není o velkých úspěších, kterých jsme dosáhli, ale o o tom, že se těším domů. Že každá moje středa je přesně taková, jakou jsem ji chtěla. Že mé všední dny jsou podle mých představ. Že žiju a jsem spokojená.